úterý 18. března 2014

Cestování po Japonsku - část šestá - Osaka

Tenmangu Shrine

Tenjinbashi-suji nákupní arkáda

Ze Sumiyoshi Taisha jsem jela vlakem do centra Osaky. Vystoupila jsem na zastávce Minamimorimachi. Trochu mi dalo práci se vymotat ze stanice. Přeci jen, najít ten správný východ je občas potíž i tady v ČR. Každopádně poměrně rychle jsem nabrala správný směr a našla vchod do zastřešené nákupní arkády na Tenjinbashi-suji. O podobných uličkách jsem slyšela hodně, ale na vlastní oči jsem viděla něco podobného jen v Soluni v Řecku a tam už je to díky historickým kořenům taky tak trochu "říznuté" tím orientálním nádechem. Japonské nákupní arkády jsou tedy daleko více čisté a prodává se tam trochu jiné zboží, ale mají společné to hlavní, spousta drobných krámků podél jedné ulice. Byli tu obchůdky se sladkostmi, s oblečením, jídlem, restaurace, ale pak taky třeba vetešnictví, kadeřnictví a zkrátka vše, na co si vzpomenete.

Tenmangu Shrine

Já jsem zabrousila do zelinářství. Předešlého dne jsem nabyla dojmu, že jídlo v Japonsku je poměrně levné. Okonomiyaki stály asi tolik, kolik by stály v restauraci v ČR. Jenže zelenina o ovoce, to je v Japonsku jiná. Tyhle dvě komodity jsou pekelně drahé. I pro obyčejné Japonce je teď luxus mít něco jako meloun (později jsem se na to ptala jedné Japonky a ta říkala, že prý nehorázně zdražily). Odešla jsem tedy ven  jen se dvěma většíma mandarinkama s tím, že cca za 100 Kč si je příště odpustím.

Mým cílem byl již zmíněný Tenmangu Shrine. Našla jsem ho poměrně snadno, rozhlídla jsem se okolo a hledala jsem místečko, kde bych si sedla a snědla ty příšerně drahé mandarinky. K mé radosti jsem v areálu našla něco jako odpočívárnu - přímo to bylo označeno jako "rest room". Sednu si tedy na lavičku, pojídám ovoce, když najednou přijde jeden Japonec. V klidu si zapálí, vykouří cigaretu a pak zas odejde. Za chvíly přijdou dva dědulové a udělají to samé a nikoho absolutně nezajímá, že já tam třeba něco jím. Rest room pro ně evidentně není nic jiného než kuřárna a to tam byly jediné lavičky v okruhu několika kilometrů!!  Trochu zklamání a co jsem tak pozorovala i později, japonští kuřáci jsou celkově hodně nevšímaví a bezohlední ke svému okolí.  

Tenmangu Shrine - vnitřek vstupní brány a jedna z nádherných dřevořezeb
 Řada luceren a lampionů pod střechou hlavního chrámu

Po jídle jsem si oběhla s foťákem kolem dokola svatyni. Byla vystavěná v úplně jiném stylu než Sumiyoshi Taisha. Připomínala mi víc budhistický chrám, než šintoistickou svatyni. Každopádně mě zaujala linie nádherně zdobených luceren pod střechou. Pozornost upoutaly i precisní dřevořezby, které sice z dálky moc nevynikají, ale o to víc uchvátí při bližším pohledu. Některé byly jako živé. Poslední výraznější vzpomínku pak ve mě zanechala vstupní brána. Byla ozdobena ohromným slaměným provazem, uprostřed na stropě byl nádherný čínský zvěrokruh a samozřejmě, zas byla zdobená dřevořezbami. 

Nakanoshima Rose Garden

Dalším mým cílem bylo Museum asijské keramiky. Orientální keramika se mi vždy líbila a tak to měl být jeden z vrcholů dne, jenže, ono tam ten den bylo zavřeno a na internetu o tom nebyla ani zmínka - tedy alespoň ne v té anglické části. Museum je umístěné na ostrově uprostřed řeky - myslím, že se jmenuje Okawa. Japonci tuhle část Osaky mají hodně rádi. Hned naproti museu je totiž jejich oblíbená budova. Myslím, že je to součást radnice nebo tak něco. Je postavená v evropském historizujícím stylu a Japonci to hrozně obdivují. To natolik, že ve stínu, hned za musem, tam seděla skupinka důchodců a i nějací mladí a všichni vzorně kreslili tenhle barák. Čas od času tam prošel někdo s mobilem a taky si ji vyfotil. Ne, že by to pro mě bylo velké překvapení, věděla jsem, že Japonci mají rádi všechno evropské/americké, ale přišlo mi to smutné, jak jsou unešení z něčeho, co by u nás nestálo ani za zmínku. 

 Růžová zahrada a ta budova, co všichni kreslili, je taková ta nízká uprostřed

Hned vedle musea keramiky začínala také růžová zahrada. Byla zrovna v plném květu, nádherně to tam všude vonělo a Japonci se tam k ní slétali jak včelky. Nepřeháním. Chvíly jsem tam seděla hned v u vchodu. Pozorovala jsem na jedné straně ty kreslící Japonce na druhé straně ty návětěvníky zahrady, jak vždy přijdou, udělají hromadné foto z mobilu před vhodem, pak chvíly něco cvakají (určitě dávají fotky na facebook) a pak teprve jdou dovnitř. Věkové skupiny se různily, ale žádné překvapení. Většinou to byli důchodci s vnoučaty a pak školačky nebo dámy ve středních letech s kamarádkami.

Já jsem se šla také dovnitř podívat. Zahrada byla opět evropského typu, ale krásně upravená a uklizená. Což je u nás vzácnost. V zahradě byla i restaurace - a ta přesně v té době kolem oběda lákala lidi. Každopádně ne všechny. Spousta Japonců poctivě oblétávala každou kytičku a dělala fotky. Byla to sranda je pozorovat.

Osacký hrad

Nezdržela jsem se tam ale dlouho. Mířila jsem ke hradu. Věděla jsem směr, ale díky tomu, že jsem prošla celou zahradou a přešla jiný most než jsem plánovala, tak jsem nevěděla přesně kudy. Každopádně Osaka na rozdíl třeba od Kyota není těžká na orientaci. Nabrala jsem směr a doufala jsem, že dříve nebo později dorazím k vodnímu příkopu. Cestou jsem si ještě zvládla koupit v jednom obchodě i krabičku s obědem. Vyšlo mě to asi na 160 Kč, což v porovnání s těmi mandarinkami je suprová cena. 

 Osacký hrad, z dálky vypadá autenticky

Vše šlo hezky podle plánu, vodní příkop byl tam, kde jsem předpokládala a tak mi nezbývalo nic jiného, než vydat se podle něj a hledat vchod do hradu. To bylo trochu dál, než jsem čekala, ale nakonec jsem dorazila k mostu a k mé radosti tam o kousek dál byly i lavičky. Byla jsem už docela uťapkaná a chtěla jsem si někde v klidu sníst oběd, tak mi ani nevadilo, že hned ty vedlejší okupuje parta japonských důchodců - rybářů a zvědavě si mě prohlíží. Pro ně zas musela být zábava vidět evropskou holku, jak zápolí s jídelníma hůlkama :-D

Při jídle jsem měla i pěkný výhled na hrad. Z dálky vypadal moc pěkně, impozantně. Jenže čím blíže jsem šla, tím víc bylo znát, že je to jen náhražka hradu. Z velké části je prý postaven z betonu a při pohledu z blízka je vidět, že tahle stavba nemá tu správnou atmosféru jak by měla být. Zkrátka je to poznat, i když se hrad navenek tváří, že je ze dřeva. Ke všemu je tam i věž s výtahem, což taky ruší dojem. Zkrátka když jsem to viděla, neměla jsem ani náladu jít dovnitř. Jsem doufala, že hrad bude postaven aspoň podle starých postupů, bohužel, Osacký hrad není. 

Při bližsím pohledu je zřejmé, že je to beton. Nic proti rekonstrukcím, ale když už, tak pořádně a podle původních metod.

Každopádně mne ale zaujala zahrada. Později jsem sice viděla daleko hezčí, přesto to jezírko s kapry a s kvetoucími azalkami po krajích mělo své kouzlo. Překvapivě si té zahrady lidi moc nevšímali. Naprostá většina návštěvníku - bylo jich tam požehnaně - se soustředila jen na hrad. Mne na hradě zaujala jen jediná věc, kolem hlavního ochozu na věži měl drátěnou bariéru. Tu jsem pak viděla i na jiných hradech - například v Hirošime. Ale nevím, na co je. Jediné, co mě napadá, je zábrana proti skokanům. Proti holubům to být nemůže, jsou tam totiž vidět velká "okna" ve výšce očí. No posuďte sami. 

 Hradní zahrada a hradby

Zajímavější než hrad samotný byly pro mě hradby a příkopy pod nima. Osacký hrad je jimi proslulý. Na NHK jsem před časem viděla dokument, který pojednával o vykopávkách z vodních přikopů. Pokud si dobře pamatuji, dříve míval hrad hned tři úrovně hradních příkopů a ve své době byl "nedobytný". Postavil ho slavný Toyotomi Hideyoshi. Tokugawa Ieyasu (později se stal šógunem) se snažil hrad dlouho dobývat, ale nedařilo se a tak musel začít zasypávat příkopy. Pak na chvíly uzavřeli příměří, ale než klan Toyotomi stihl příkopy znovu vykopat, mír by porušen a Tokugawa hrad dobyl. V dnešní době jsou obnoveny jen dvě úrovně příkopů - třetí totiž sahala až k řece, což je opravdu impozantní kruh. Ale i to co zbylo, je monumentální a tak se nedivím, že se ten hrad napoprvé nepodařilo dobýt. (trochu víc k historii hradu najdete tady, ale je to slabota, v angličtině je překvapivě málo materálů).

 Hradní brána a na pozadí jedna z těch výškových budov je museum historie

Osacké museum historie

Mojí poslední zastávkou bylo Osacké muzeum historie. Je umístěno ve výškové budově hned naproti hradu. Když jsem si plánovala svoji cestu po Osace, v nějaké recenzi jsem se dočetla, že tohle museum prý "rozhodně" stojí za návštěvu. Jak úžasnou tam mají expozici, že tam mají skvělý model předválečné Osaky v životní velikosti atd. atd. No, tuhle recenzi musel psát nějaký nevzdělaný amík, nebo já nevím. Osacké muzeum je pěkné, ale nadšená z něj rozhodně nejsem. Mám s čím porovnávat a tohle museum bylo jedno z těch horších, co jsem viděla. Za prvé, na to, že je moderní a poměrně nové, tak z takových 50% tam chyběly anglické popisky. Pokud tam byly, tak jen název věci - žádné vysvětlení a v japonštině tam byl vždy k tomu minimálně jeden odstavec, což člověka, pokud ho to zajímá, vyloženě naštve. Nemluvě o tom, že v japonštině tam vždy visel velký popis doby, časová linka atd. V angličtině tam měli jen na takovém stolečku kartičku s překladem - trvalo mi dvě tématické místnosti, než jsem jich vůbec všimla. Navíc ten den měli i rozbité audio průvodce, takže jsem byla absolutně bez šance.

Pohled z okna muzea - vlevo jsou vydět základy císařského paláce 
Jeden z modelů v museu

Pozitivně můžu ohodnotit výhled z horních pater musea. Na jedné straně na hrad, na druhé straně na archeologické naleziště jednoho z prvních císařských paláců - dnes je to uprostřed parku. Dále pak pěkně a detailně měli udělané modely. Bylo jich tam hodně a většinou zobrazovaly Osaku v různých obdobích. Takže člověk mohl porovnávat, jak se měnila architektura. Některé budovy byly udělané jakoby s řezem a bylo viděl jakou mělo strukturu trámoví, jak jsou rozestavěné místnosti uvnitř atd. Problém zas byl, že popisků v angličtině bylo strasně málo a špatně byly umístěné, takže jsem málokdy věděla, na co se koukám. Nejhůř byl právě udělaný výše zmíněný model ulice z dob naší první republiky. Realistické to nebylo ani náhodou. Pro jistotu to měli jako že v noci, aby to bylo málo osvětlené a nebylo vidět ještě víc nedodělků, ale hlavně, že jim tam zářili neony. Ovšem to lidem nevadilo. Spousta Japonců a ostatních turistů se před tímhle kýčem s radostí fotila i když v té tmě jim nemohlo být vidět ani do tváře :-D

Obrázek z plakátu k výstavě

Ale tak dost drbání. Jak už jsem říkala v minulých příspěvcích, Osaka pro mě byla dost zklamání, ale to právě hlavně díky výše popsaným zážitkům. Jedna věc mi ale pak k večeru zvedla náladu. V museu byla v tu dobu i výstava: Japanese ghosts and eerie creatures. Sice opět popisky v angličtině pokulhávaly, ale výstava byla nádherná. Byly tam jak staré japonské svitky (jeden například obsahoval průvod 100 démonů, což je třeba zmiňováno v manze/anime Nurarihyon no Mago), tak tam byli staré barevné japonské tisky. Některé výjevy jsem znala, ale naprostá většina pro mně byla novinkou.  Zajímavé také pro mne bylo chování Japonců. Výstava byla rozvěšená po stěnách ve dvou podlouhlých místnostech plus něco bylo ve vitrínách uprostřed. Japonci vždy u každé stěny nebo u začátku vitríny utvořili frontu a prostě postupovali dopředu. Žádné přecházení, žádné předbíhání. Prostě vzorně ve štrůdlu :-D

Více fotek a ve větším rozlišení najdete na flickru na této adrese:
http://www.flickr.com/photos/mcdvojka/sets/72157633800514366/

Tak a to je pro dnešek všechno. Jsem se zas rozepsala až až. Příště budu psát o Miyajimě, což je ta nádherná svatyně na vodě s bránou v moři.

3 komentáře:

  1. Ta nákupní arkáda na Tenjinbashi-suji mi trochu připomněla tržiště v Asakuse.A určitě dokáže udělat i stejný průvan v peněžence. :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Máš pravdu, v Asakuse jsem viděla dost podobnou arkádu. Ale tahle v Osace mi přišla víc zaměřená na místní lidi. Bylo tam míň jídla, sladkostí a suvenýrů a víc drogeríí, kadeřnictví, obuvy atd.

    OdpovědětVymazat
  3. Já jsem neviděl na vlastní oči tu ósackou, takže nemohu srovnávat, ale ty vývěsní štíty jednotlivých obchůdku mi okamžitě připomněly Asakusu.

    OdpovědětVymazat

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...