Autor: Mika Waltari
Právě jsem dočetla tuhle knížku a zas jsem nadšená. Nebo spíš plná dojmů, myšlenek, úžasu... zkrátka nějakým záhadným způsobem se mi vždy Waltari dostane pod kůži....
Tahle knížečka (189 stran = málo) je jenom novela, takže se v mnohém liší od jeho daleko známějších výpravných a rozkošatělých románů, ale Waltariho typická osudovost a propletenost "náhod" je všude stejná. Nemluvě o tom, že vždy v každé knize se najdu. Vždy jako kdyby zrovna popisoval můj život, plný pochyb, nejasností, výčitek, problémů a dojmů, že se jen motám v kruhu a nemohu z něj ven... Ale právě proto ho mám ráda. Umí velice účinně nastavit zrcadlo...
Ovšem pokud se nad knihou logicky zamyslím, z devadesáti procent v ní píše Waltari o sobě. Máme tam sice kaleidoskop různých postaviček, které prožijí jeden den v Helsinkách, ale tak minimálně u dvou je vidět, že autor píše o sobě jen v různém věku a další postava je zas ztělesnění jeho otce...Ale pak je tam plejáda dalších postav, o kterých netuším, kde autor bral inspiraci, ale přesto jsou hodně zajímavé. Každá z nich má nějaké "starosti". Někdo menší, někdo větší...žijou si svým životem, který se postupně proplétá s životy ostatních postaviček. Někdy se jen potkají na ulici, někdy jsou nuceni společně řešit nějaký problém....ale je úplně úžasný, jak na konci dne každý nachází své "východisko". Každého jeden jediný den v něčem změnil....
Nejvýrazněji na mě zapůsobil motiv, který se tam opakuje dokonce dvakrát. Je to klasika ala zločin a trest. Ale tady je to výraznější, že člověk dostal světský trest...stejně ale má pocit, že ho trestá i osud... Zkrátka přinutilo mne to přemýšlet, jak často v životě platí přísloví: "boží mlýny melou pomalu ale jistě" a o tom, že člověku se dříve nebo později jeho činy vrátí...
Hodně zajímavý byl i den jedné staré umírající babči na smrtelném loži... jak moc člověk může být marnivý? K čemu je taková drobná zbytečnost jako je třeba čtení knihy? Jak moc velkou radost nám to přináší a přitom je nám čtení z devadesáti procent k ničemu (myslím beletrie, ne odborné literatury).
Velice aktuální je tam i téma hledání zaměstnání...jak to může být těžké...jak člověk udělá jednu chybu a jak se s ním v životopise už povleče pořád... děsivé...v tuhle dobu pro mě obzvlášť....
A pak taky přemýšlím nad tou dobou, kdy se kniha odehrává. Je to na jaře 1936. Jak moc byla ta doba ještě jiná a zároveň stejná (například krize tenkrát a teď). Jak moc byla jiná morálka... jak spousta věcí, postojů mi přijde dnes samozřejmá a dříve za ně/proti nim museli lidi bojovat... a taky nakolik jsou slepé ideologie nebezpečné. Máme právo vždy říkat svůj názor, i přesto, že může být tak nebezpečný (viz. radikální nacionalismus)?
Objektivně hodnotit tuhle knížku je pro mě těžké. Waltari je můj oblíbený autor, takže prostě všechny jeho knížky mám ráda. Město smutku a radosti ale mělo poměrně pomalý a poměrně nezajímavý rozjezd. Prvních pár stránek mne moc nechytlo a často jsem od nich odbíhala, ale pak nějak se to přehouplo a v závěru jsem opravdu litovala, že už je zas konec plus navíc jsem byla mile překvapená jednotlivými vyvrcholeními těch propletených životů...Zajímavé bylo i popisování minulých událostí...bylo to opravdu jako když člověk vzpomíná...mlhavé, zkratkovité...až téměř básnickým stylem, ovšem nechyběly tam podstatné události. Části týkající se jednotlivých lidí jsou jen uvedené jako nový odstavec a občas je trošku potíž rozlišit o kom to teď vlastně píše. O to víc ale kniha vyjadřuje atmosféru doby. Někdy i krátký odstaveček toho řekne víc, než celé strany textu....moc pěkné....
Sečteno podtrženo, získala jsem zas spousty dušení potravy, která je mi samozřejmě v reálném životě absolutně k ničemu - tedy kromě toho, že mi přináší radost samotnou knihu číst a zamýšlet se nad ní :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat