Cestování po Japonsku - část 9. - Beppu

Beppu je město, které je mimo Japonsko poměrně málo známé. Mě by ani nenapadlo se sem vydat, kdybych neviděla na NHK dokument o horkých pramenech a mimo jiné tam bylo zmíněno i Beppu.

Ta myšlenka, že se budu koupat v japonských ONSEN = horký minerální pramen mě opravdu nadchla a navíc, jen ty obrázky města ze kterého se pořád kouří byly pro mě opravdu exotické. Takže bylo rozhodnuto, po Hirošimě jsem následující ráno jela do Beppu, které už leží na Kjúšú.

Když jsem vystoupila na nádraží, poměrně rychle jsem se zorientovala a vyrazila jsem na cestu k hostelu. Beppu je poměrně velké město, leží v zálivu směrem k Šikoku (z Beppu tam jezdí trajekt). Dole u moře je to poměrně rovinka, ale táhne se i nahoru do poměrně vysokých kopců. Ale já jsem měla štěstí, můj hostel byl blízko hlavního nádraží, takže jsem mohla jít pěšky.

Pamatuji si, jak mě zarazilo, že Beppu má poměrně hodně nových " hranatých" budov cca ze 70tých let, ale přitom vypadá dost jinak než Osaka. Ještě stále je možné tam občas narazit na dům v tradyčním stylu a skoro na každém rohu je malý chrám. Buď je tam budhistická soška "Ojiźo" nebo je to kámen v šitoistickém stylu, ale zkrátka jen během těch pár set metrů k hostelu jsem natrefila hned minimálně na čtyři takové. Občas u toho vyvěrá i horký pramen. Každopádně lidé se tam takovéto místa starají, jsou tam květiny atd.

V paměti mi uvízlo i setkání s jedním dědouškem. Z ničeho nic se s mnou dal do řeši - tedy spíš se pokoušel, ale velice rychle jsem pochopila, že mi chce něco ukázat. Zavedl mě o pár desítek metrů dál a tam byl chrám plný koček. Zmohla jsem se na slovo "kawaii"  a dědoušek byl celý šťastný, že mi to mohl ukázat. Nevím, jestli nedoufal v nějaký ten finanční příspěvek chrámu nebo na kočičky, ale jak znám Japonce, tak spíše opravdu byl jen rád, že mi mohl ukázat zajímavé místo.

Další věc, co mne v paměti uvízla byla pohoda, která od začátku z města sršela. Pamatuju si důchodce, jak sedí v parku u stolu a něco hrají. Pamatuju si děti jak si hrají kolem. Malý provoz na silnicích, jen občas nějaké to kolo nebo skůtr. Ale obecně tam byl úžasný klid. (nebo jsem jen měla štěstí?)

Beppu je každým coulem lázeňské město a navíc má i nádherné termální prameny/jezírka, které nejsou určeny ke koupání. Japonci jim říkají JIGOKU = peklo a udělali si z nich právem turistickou atrakci. Něco jako na Islandu, akorát v menším měřítku a o dost kýčovitější :-D

Samotné JIGOKU je poměrně daleko od nádraží a je tam vstup jen do 5ti, takže rozhodně doporučuji jet tam autobusem aby jste všechna jezírka, bahenní sopky a gejzír v klidu stihnuli. JIGOKU jsou rozmísteny ve dvou lokalitách - v první jich je 6 ve druhé dva.  Info pro turisty najdete třeba tady: http://www.japan-guide.com/e/e4702.html

 Autobus - krapet starší, než by jste čekali + jeden z prvních pohledů na Jigoku

Já jako nováček v jízdě autobusem v Japonsku jsem samozřejmě ze všeho byla vyjukaná. Autobus  jsem našla bez problémů. Překvapení bylo, že samotný vůz vypadal jako z pozdních 60tých let. Jo, Japonsko je supermoderní země, ale zároveň je běžné, že tam takové lokální linky jezdí a opravdu i na to stáří vypadají. Systém používání Japonské MHD pro mne byl v tu chvíly záhadou, ale na radu řidiče jsem si prostě vzala lístek, šla si sednout a pozorovala jsem ostatní a doufala jsem, že okoukám, jak se v autobuse platí.

Pamatuju se, že mě doslova vyděsila obrovská tabule nad řidičem se svícími čísly v jednotlivých okénkách, které se postupně zvyšují. Řekla bych, že jsem poměrně logicky uvažující člověk, ale tady musím přiznat, dost dlouho mi trvalo, že jsem pochopila princip. A ještě teď si nejsem jistá, jestli všude to funguje stejně. Je to totiž o hodně jiné než to běžně funguje v ČR a obecně v jiných zemích evropského typu.

Každopádně je to nakonc jednoduché. Lísteček, co si vezmete při vstupu má na sobě vytištěné číslo zastávky. Toto číslo je i napsané nad okénkem, kde svítí cena. A tato cena se s každou další zastávkou zvyšuje. Takže když vystupujete, jednoduše kouknete na cenu v okénku s vaším číslem a tu zaplatíte.

Horší je, že peníze obvykle řidič sám nebere. Mince vhazujete do téměř historického automatu u řidiče. Pokud nemáte drobné, automat umí rozměnit. Ale celkově doporučuju na cestu autobusem si připravit hromadu drobných a nebo 1000 Yenovky. Nevím, jestli nějakou větší bankovku to vůbec umí rozměnit. Bohužel, takto musí platit všichni, takže místo při nastupování se tvoří fronta při vystupování a když spěcháte třeba na další spoj, je to hodně střesující sledovat, jak zrovna jako na potvoru všichni Japonci musí před vámi rozměňovat atd. Ale většinou už mají peníze dopředu připravené a jediná brzda pak býváte vy :-D

Další zádrhel bývá i to, že v těchto historických autobusech nebývá svítící tabule se jmény zastávek a pokud ano, tak jen v Kanji - což pro mě je jak rozsypaný čaj. Jména zastávek pak hlásí jen třeba řidič v rozhlasu a občas mu ani není rozumět. Takže tady se vyplatí mít zapnutou GPS nebo případně se ptát řidiče, pokud víte jméno zastávky nebo slavné atrakce poblíž.

 Jigoku

Já jsem při své první jízdě tak trochu zazmatkovala, že přejedu. Takže jsem vystoupila o zastávku dříve, než bylo nutné. Obvykle se prý JIGOKU procházejí od shora dolů. Já jsem to vzala naopak. Ale nevadilo to. Jen jsem musela celou dobu do kopce.

Musím říci, že jednotlivá jezírka jsou nádherná. Byla jsem tam v květnu, takže zrovna v jejich okolí kvetlo spoustu azalek a celkově většinou nejbližší okolí bylo udělané ve stylu japonské zahrady. Horší bylo vzdálenější okolí některých jezírek. To vypadalo, jak kdyby vypadlo z nějakého zábavního parku v 80tých letech. Byly tam ohromné barevné sochy japonských postaviček, které měly být rádoby roztomilé. Nebo v okolí jednoho jezírka byla ZOO, ale opět vypadala jak ze 70tých let včetně mříží atd. U jiného jezírka zas chovali krokodýly, ale jinde zas byl moc pěkný skleník nebo šintoistický chrám.

Hodně často se v okolí jezírek nacházely kameny označené provazem s papírovými třásněmy - typický znak pro posvátnou věc. Další zajímavostí bylo, že v několika jezírkách vařili vajíčka. Jednoduše jste tam viděli koš zakrytý síťkou a o kousek dál pak prodávaly černá vajíčka - tedy neměla jsem odvahu si také koupit, ale o to s větší chutí jsem si koupila místní pudink, který měl být ochucený minerální solí - ale těžko říct, jestli jsem rozuměla správně. Každopádně byl moc dobrý :-)

Když jsem se dostatečně vynadívala na jezirka v jedné části, nasedla jsem na autobus, který mě odvezl k dalším. Musím říci, ty zbylé dvě atrakce jsou hodně daleko. I jízda autobusem tam trvala cca 30 minut. Ale rozhdně to nebyla nuda. Autobus vyjel až na kopec nad město a mě se díky tomu naskytl pohled na téměř celé Beppu. Ještě teď vidím před očima sluncem ozářené domy a bílý dým, který stoupá asi ze stovky míst.

U posledních atrakce jsem vyloženě měla štěstí. Byl tam asi dvoumetrový gejzír, co tryská každou půlhodinu. Já tam přijdu a hned u vstupu mi naznačují, že mám spěchat. Přijdu na místo a zrovna to začne. Krása. Kdybych přišla o dvě minuty déle, tak už bych musela na další čekat pul hodiny a to by mi zas ujel poslední dobrý spoj do města.

Občas sice šlověk má nějaké plány, ale pak natrefí na něco, co chěl vidět/zažít, daleko dříve než by čekal.. Tak jako když jsem vystoupila odhadem poblíž lázní, kam jsem se chtěla jít vykoupat a natrefila jsem na kuchyni pod širým nebem, kde jsem si mohla uvařit jídlo na páře - trochu turistická atrakce, ale akorát byl čas k večeři a já to opravdu chtěla ochutnat. Cestou od zastávky k vybraným lázním zrovna bylo místo, kde umožňovali si takové jídlo uvařit.

Byla tam otevřená venkovní kuchyně s tím, že vzadu byla restarace, kde si člověk mohl koupit jídlo jak hotové, tak i právě jen suroviny na vaření v páře. Jako neznalá jsem hned přistoupila k pokladně, ale k mému překvapení mě servírka hned odvedla k automatu, kde byly tlačítka s obrázky s tím, co nabízejí. Naštěstí mi pomohla i automat obsloužit, jinak bych si vůbec nevěděla rady. Tohle je totiž v japonsku poměrně bežná záležitost. Na objednávky mají automat, kde si jidlo vyberete a zaplatíte. Pak jdete k pultu a tam už jen předáte lísteček s objednávkou. Bohužel, ne vždy na něm mají obrázky. Občas se stane, že vše je jen v kanji nebo v kaně. To pak je trochu loterie, ale buď se člověk může zeptat, nebo prostě spoléhat na štěstí :-D

Každopádně tady mi obrázek hodně pomohl. Vybrala jsem si zeleninovo/houbovo/vaječný set (sety s masem byly moc drahé a navíc, to se vaří déle). Chvilku po objednávce mi to i přinesly. Vše úhledně v ošatkách a nasměrovali mě pod střížku, kde byly jednotlivé parní "hrnce". Nic jiného než dřevéné ohrádky nad vyvěrající párou ze země. Dostala jsem budík a byla jsem poučena jak dlouho jednotlivé suroviny vařit. Byla jsem trochu nervózní, ale personál byl moc ochotný a i s tímhle mi pomohl.

Výsledek tak opravdu stál za to. Ještě v životě jsem neměla tak dobrou zeleninu a houby aniž bych je jakkoli dochucovala. Pára a minerly v ní obsažené surovinám dodaly nepopsatelnou lehkou příchuť. Zkrátka rozhodně doporučuji vyzkoušet.

Za zmínku stojí i místní pramínek. Jeden z mála, který byl v okolí pitelný. Chutnal jak vincentka jen možná trochu víc do slana.

Na záver ještě musím zmínit hřeb večera. Onsen. Tady se totiž zrodila už moje asi celoživotní záliba. Onsen doslova zbožňuju a dd té doby jsem jich navštívila už přes třicet. Přesto zrovna i tyhle první můžu s klidem doporučit. Hyotan Onsen jsou prý slavné pro své pískové koupele. Ale ani ty nemusíte mít aby jste si to tam užili - pokud si pamatuju, jsou docela drahé a náročné na čas. "Obyčejné" onsen uvnitř jsou také fajn. Do teď si pamatuju pocit, kdy jsem si tam nechávala záda masírovat proudem vody, procházela se poprvé po Keplerově chodníku. Zkoušela různě teplé bazénky a na závěr se šla naložit do venkovního jezírka s vodopádem. 

A tady také nikdy nezapomenu na tak trochu společenský trapas, který nakonec dopadl dobře. Samozřejmě jsem tam šla pečlivě umytá, ale jako neznalá některých nepsaných pravidel jsem tam šla s rozpuštěnými vlasy. Jezírko s vodopádem bylo nádherné a mě nenapadlo nic lepšího než si lehnout na hladinu a pozorovat oblohu. V japonských lázních to ale úplně obvyklé není. Japonci v onsen jen sedí - více či méně ponoření do vody. Hlavu si ale běžně nenamáčejí - což já jsem samozřejmě porušila a ještě k tomu s rozpuštěnými vlasy - japonky si je obvykle smotají do drdólu a přes ně ovážou ručník do turbanu, aby zkrátka vlasy neznečistily lázeň. 

Naštěstí  ve venkovním jezírku jsem byla jen já a tři mladé holky. Ty na mě ze začátku koukaly podezíravě, ale když viděly, jak si ten pohled nahoru užívám (hvězdy přes osvětlení moc vidět nebyly, přesto to byl moc pěkný výhled), tak mě zkusily napodobit. Nakonec jsme tam na hladině ležely všechny čtyři a byla sranda je vidět, jak si to taky užívají, i když jsem jim tenkrát nerozuměla ani slovo.

Cestování po Japonsku - část 8. - Hirošima

Už je to přes dva roky, co jsem byla poprvé v Japonsku a navštívila jsem Hirošimu. Přesto vzpomínky na ten den jsou poměrně živé. Možná i díky tomu, že jsem fotila jako o závod nebo i díky tomu, že jsem se zrovna tam doslova zamilovala do japonských zahrad. Zkrátka pamatuji si spoustu věcí jako kdybych je zažila tak před pár týdny ne před více jak dvěma lety.

Návštěvu Hirošimy jsem při plánování svého výletu po Japonsku moc neřešila. Po celém světě je tohle město známé díky tomu, že tam byla svržená atomová bomba a já jsem zrovna nebyla v náladě si zrovna tuhle věc připomínat. Byla jsem více zvědavá na město samotné a na to, co po válce obnovili a co ne.

Plán byl jednoduchý. Udělat si takovou malou procházku. Od nádraží do zahrady, poté k hradu, pak se juknout na památník a zas zpět na nádraží. Když jsem přijížděla, v Hirošimě ještě svítilo sluníčko. Poměrně bez problémů jsem pomocí mapy v mobilu došla k branám zahrady. Je poměrně nenápadná ale zaujalo mě, že před vstupem měli velký kamenný květináč s vodou a s leknínem. V Japonsku jsou tyto "květináče" s vodou poměrně běžné. Občas tam dokonce plavou malé rybičky. Já si tady ale jen fotila kapky rosy na listech a všímala si, jak tam přibývají další. Začínalo pršet.

Po zaplacení vstupného se rozpršelo naplno. Vytáhla jsem deštník a vydala jsem se po jedné z cestiček. Rozhodla jsem se jít systematiky a začala jsem to nejvíc vlevo. Nejprve zahrada vypadala tak nějak průměrně. Uskupení borovic, místo trávy mechový koberec, který ale pamatoval lepší časy a občas nějaká ta oškubaná azalka. Vše se ale změnilo ve chvíly, kdy jsem vkročila do lesíku a uviděla v dálce první červený most a altánek. Nadšeně jsem fotila a postupovala dál. Altánek byl přesně to, co jsem potřebovala. Byl postaven v rustikálním stylu s doškovou střechou a mě se z něj poprvé naskytl pohled na jezírko.

Jedeny z prvních pohledů, co mě uchvátily...

V tuto chvíly mě zahrada doslova uchvátila. Déšť bubnoval na vodní hladinu. Okolí jezírka se krásně se zelenalo a nebylo tak vyprahlé jak začátek zahrady a navíc, rozkvétaly azalky. Téměř každý ostrůvek u jezírka jimi byl osázen. Růžovo-bílo-červeno-žluto-fialové kopečky zářili i přes lehký dešťový opar. Po stranách ve stínu začínaly kvést kosatce a nebo se tam vlnila vysoká tráva. Borovice podél vody se krásně kroutily a perfektně zapadaly na jednotlivé ostrůvky aniž by rušili panorama. Ještě víc pohádkový nádech zahrada dostala při pohledu napravo. Jezírko je tam rozpůlené nádherným obloukovitým mostem. Ze zeleně okolo jezírka na mě k tomu vykukoval naproti další altánek. V lese se skrýval čajový domek. A hlavní budova v japonském stylu do zahrady také úžasně zapadala.

Následující téměř dvě hodiny jsem strávila focením tohoto kouzelného místa. Obcházela jsem postupně jezírko. Prozkoumávala jsem jednotlivé cestičky - dokonce i na některé ostrůvky vedly malé kamenné mosty. Vysedávala jsem v jednotlivých altáncích a obdivovala jsem tu nádheru. Nikdy bych neřekla, že taková oáza klidu může být uprostřed velkoměsta. Tady byla. Díky dešti tam bylo minimum návštěvníků a pokud jste se nepodívali na obzor, kde za stromy vykukovalo pár mrakodrapů, měli jste pocit, že opravdu jste někde v horách. Tenkrát to byl jen pocit, ale o pár dní později, při cestě vlakem do Takayamy jsem pochopila, kde Japonci brali inspiraci pro tento druh zahrad. V horách opravdu takto kvetou azalky, jsou tam horské potůčky a skály. A tady v Hirošimě vše jen bylo nahuštěno na velmi malé ploše.

Asi nejkrásnější koutek v zahradě...

Na závěr své cesty okolo jezírka jsem si všimla cedule. Ukazovala, jak zahrada vypadala po pádu atomové bomby. Stromy polámané, vše zničené. A dále tam byla jednoduchá poznámka. Zahrada sloužila jako místo pro pohřbení obětí. Těhlech pár řádků mě fakt dostalo. Celou dobu jsem se procházela po hřbitově. Ještě teď na mě ta informace působí...

Vůbec se mi ale nechtělo ze zahrady pryč. Rozhodla jsem si tedy ještě dát čaj. U východu byla malá kavárnička s posezením pod balustrádou a tak jsem neodolala. Seděla jsem tam, pochutnávala jsem si na wagashi (japonské cukroví), popíjela jsem Matchu (tradiční japonský čaj) a užívala si pohled do té krásné zeleně.

Matcha a wagashi (tohle je myslím mocchi rýžový koláček plněný fazolovou pastou)

Pršet nepřestávalo, ale přeci jsem pokračovala dál. Už mi bylo jasné, že mám oproti plánu zpoždění a na memoriál ostrov se nedostanu. Ale to nevadilo. Zahrada stála za to. Přesto jsem ještě chtěla vidět Hirošimský hrad. Atomovou bombu samozřejmě nepřežil. Ale hlavní věž byla obnovena víceméně do původního vzhledu (ale je stejně jako Osacký hrad z betonu). Za slunečného počasí by se mi tam určitě líbilo více, ale takhle za deště a mírné mlhy jsem neměla ani chuť se vydávat na věž. Spokojila jsem se jen s pár fotkama z venčí.

Hlavní věž Hirošimského hradu. Nahoře na ochozu je vidět trochu ta mříž.

A teď mám dotaz pro znalce Japonska. Proč tyhle obnovené hrady mají nahoře na ochozu ve věži mříže? Byly tam i dříve nebo jsou tam třeba kvůli potencionálním skokanům? (jiný důvod mě opravdu nenapadá).

Kolem hlavní věže byl takový méně upravený, nebo spíše neupravený park a není to zas tak pěkný pohled. Ale o kousek dál je obnovená hradní brána s několika obrannými věžemi kolem vodního příkopu. Tahle část určitě stojí za návštěvu a člověk si může udělat obrázek, jak rozsáhle opevnění hrad míval.

Opevnění hradu

Já jsem tady zas fotila jak o život a moc se mi to nevyplatilo. Jednou jsem se nedívala kam šlapu a zapadla jsem do jednoho hlubokého výmolu u silnice. Samozřejmě byl plný vody, takže jsem měla nohu zmáchanou až po kotníky. Takhle drobná nepříjemnost urychlila moje rozhodnutí. Dojdu jen ke slavnému atomovému dómu a pak už půjdu na nádraží. Prokličkovala jsem dalším parkem, prošla skrz nějaký nádvoří nějakého obchoďáku a poměrně rychle jsem se dostala na místo určení.

Tramvaj jak z 50.let

Atomový dóm stojí na břehu řeky, hned vedle mostu. Pamatuji si, jak mě dostalo, že po mostě vedle dómu jezdí historické tramvaje někde z padesátých let a nebo možná ještě starší. Z mostu je pak možné spatřit memoriál ostrov s jeho slavnýma hodinama. Alespoň něco jsem z něj viděla. I když přiznám se, po zážitku ze zahrady jsem už neměla chuť vnímat další hrůzy, co se v těch místech udály. Ani kdyby muzeum ještě bylo otevřené, tak bych do něj nešla.

Pohled na memoriál ostrov

Dóm byl zrovna napůl v rekonstrukci. Nebo přesněji v procesu konzervace. Pokud jsem to správně pochopila, po 70 letech se jim přeci jen trochu rozpadá, tak to potřebují zpevnit a zabezpečit proti zemětřesení. Každopádně stále je to působivé místo a vědomí, že tenhle dům navrhnul český architekt z Náchoda vzbuzuje takový zvláštní pocit sounáležitosti s Japonci.

Dóm atomové bomby

Během focení tady na mě dopadla velká únava a hlavně i zima. Rozhodla jsem se tedy, že se na nádraží svezu. Jenže kde seženu jízdenku? Nikdy předtím jsem tramvají v Japonsku nejela. Nevěděla jsem jak to tam funguje. Tak jsem se rozhodla zeptat. Jenže koho? Kdo umí anglicky? Jdu směrem k nádraží a hledám nějakou dobrou duši, co by mi pomohla. Stále nikoho nenacházím a únava a chlad sílí. Už hodně zoufalá se tedy rozhodnu jít se zeptat do jednoho hotelu, co zrovna mel vchod vedle jedné zastávky. Hotel se ukázal ještě víc nóbl, než vypadal z venčí. Já, vypadajíc jak zmoklá slepice jsem tam byla jako extrémně rušivý prvek. Přesto jsem sebrala odvahu a zeptala jsem se na recepci. Nechápali moc na co se ptám, ale nějakým zázrakem mi dokázali vysvětlit, že jednoduše mám nastoupit do tramvaje a dokonce mi řekli i číslo, které jede na nádraží. Úspěch!!

Počkám si tedy na zastávce, přijíždí tramvaj, vstoupím dovnitř a co nevidím, uvnitř je kromě řidiče ještě průvodčí!!  Vůbec nechápu. V Japonsku, v zemi s pověstí absolutní technologické špičky ve všem, jezdí v tramvajích ještě průvodčí!!  Byla jsem z toho hodně vedle a moc jsem nechápala, co se mi snaží naznačit (anglicky neuměl ani trochu), tak vám už přesně nepopíšu. jak jsem nakonec pořídila si koupit jízdenku. Ale zvládla jsem to. Každopádně dojem, že to vypadalo jako v padesátých letech - zhruba z té doby byla i samotná tramvaj- zkrátka přetrval.

Hirošima celkově působí jako pěkné město. Bohužel moc historických věcí tam nezůstalo, ale některé nové stavby jsou velice povedené z architektonického hlediska. Nepřišla mi ani třeba tolik zadrátovaná jako Osaka, Tokyo nebo Kyoto. A i když moje návštěva trvala jen pár hodin, každému cestovateli ji můžu doporučit.

A ještě trochu pohledů do zahrady...

Japonsko-druhá výprava

Lidičky, překvápko, jsem podruhé v Japonsku. Je to tu super. No, podívejte se na fotky. Zatím jsem na net dala fotky z Nikko, Kanuma festivalu a Kamikochi.


https://www.flickr.com/photos/mcdvojka/

Cestování po Japonsku - část 7. - Miyajima

V předchozím článku jsem popisovala své dojmy z Osaky. V tomhle bych ráda vyprávěla o svých zážitcích z ostrova Miyajima, který je známý díky svatyni na vodě. Byl to můj třetí den v Japonsku. Osaka na mne moc nezapůsobila, ale věděla jsem, že daleko hezčí a zajímavější věci mě čekají tento den.Vyrazila jsem hned ráno prvním vlakem, abych v Miyajimě byla co nejdříve.

Itsukushima shrine - hlavní podium a pohled z moře

Ubytování jsem měla zajištěné v jednom hostelu na pevnině hned naproti ostrovu. Nechala jsem si tam svou obří batožinu a vydala jsem se k přístavu. Budovy nástupiště nástupiště byly v rádoby historickém stylu a kupodivu ani nepůsobily kýčovitě. Pro mne bylo ale rozhodující, že měly střechu. Od rána bylo zataženo a v dobu mého odjezdu na ostrov jako naschvál začínalo kapat. Počasí se ještě jakž takž drželo během plavby na ostrov. Loď dokonce dělala kvůli turistům před ostrovem takový oblouk, aby si každý nadšený fotograf mohl pořídit snímeček brány se svatyní na pozadí.

Přístaviště v Miyajimaguchi

Přístaviště na ostrově se neslo v podobném duchu jako na pevnině. Opět budovy v historizujícím slohu. Atmosféru přístaviště jsem si moc dlouho nevychutnávala. Jen co jsem pořídila snímeček školní výpravy, co se řadila po příjezdu, tak se naplno rozpršelo. Mojí jedinou starostí se tedy stalo shánění deštníku. Nechtěla jsem s ním z ČR vozit s tím, že si při první příležitosti v Japonsku nějaký koupím, jenže jsem na to v Osace zapomněla.... prostě za blbost se platí a platí se i několikanásobně dráž. Pokud v Osace se dal takový ten obyčejný neskládací deštník sehnat už od 150 yenů, tady na ostrově se prodávali za cenu kolem 500 - což je na naše peníze cca 100 Kč. Není to sice mnoho, ale vědomí, že jsem ty peníze mohla třeba utratit za sladkosti zamrzí. Každopádně prodej deštníků je v Japonsku na každém rohu. Jen co se déšť spustil, bylo vidět, jak spousta obchodníků vynáší přede deveře stojany s deštníky, aby všichni viděli, že zrovna zde jsou v prodeji.

Typický suvenýr z ostrova - jejich plněné "buchtitčky" a jejich výroba.

Na Miyajimě to tedy s obchody není tak moc žhavé. Ale po cestě z přístaviště směrem k chrámu je jedna ulice, která je jimi lemovaná. Prodávají se tam hlavně suvenýry a sladkosti. Nejslavnější jsou jejich "buchtičky" ve tvaru javorového listu s náplní. Vypadají velice lákavě, ale když jsem měla možnost ochutnat vzoreček, tak mě nenadchly.

Za zmínku stojí také místní populace jelenů. Ti jsou považováni za posly boží. Takže jsou "nedotknutelní". Různě se tam prochází a polehávají kolem cesty. Občas loudí nějaké dobroty, ale většinou turisty prostě ignorují. A domorodí ostrované se proti nim brání tím, že všude jsou růžná vrátka a branky. 

Další kýčovité fotky, ale prostě je to tam nádhera a to i za deště....

Moje kroky postupně směrovaly ke slavné svatyni. Správně se jmenuje Itsukushima Shrine a stojí na pilířích v zátoce. Když jsem přicházela, zrovna byl příliv. Udělala jsem pár fotek chrámu a brány a nadšeně jsem šla dovnitř. Svatyně mne hned okouzlila. Jako kdybych se dostala do jiného světa. Zastřešené chodby lemované sloupovým působily jako labyrint a odkudsi se ozývala starodávná japonská hudba. Šla jsem za zvukem a k mému nadšení jsem zjistila, že mám možnost sledovat japonskou svatbu. Překvapilo mne, jak málo lidí se svatby účastní, přesto působila hodně vznešeně a až přímo posvátně. No posuďte sami z fotek. A pro představu o hudbě, tady jsem pro vás našla jedno video na youtube.

Japonská svatba

Chrámové budovy nebyly veřejnosti přístupné. Většinou se do nich dalo jen nahlédnout - jako v případě této svatby. Každopádně dalo se procházet po všech chodbách a snad z každé byl úplně kouzelný výhled. Nejvíce turistů okupovalo prostor před centrální halou. Buď si fotili chrám, nebo si z mola dělali fotky brány. Dále se ale moc nezdržovali. Takže jsem si mohla vychutnávat atmosféru, kde mezi chodbičkama doslova plují jednotlivé budovy. Ze stylu červených sloupů pak jen vybočuje jeviště divadla noir. Bylo to trochu těžší za daného počasí vyfotit, přesto ale je tam patrná borovice namalovaná na pozadí. Dlouhou dobu jsem dumala nad tím, proč zrovna borovice a teprve nedávno jsem se dozvěděla, že pomyslně reprezentuje obraz božstva, pro které původně hry noir byly hrány (teď doufám, že jsem to nepřekroutila, ale tak nějak to bylo v jednom dokumentu na NHK).

 Podium pro Noir divadlo a vstupní brána do budhistického chrámu

Ze svatyně jsem vylezla na její druhé straně. Přešla jsem most a byla jsem rovnou před budhistickým chrámem. Oproti Itsukushimě to byl ohromný kontrast. Budovy chrámu měly přírodní barvu, ale vyvěšené barevné praporky mu dávaly také své kouzlo. K mému překvapení jsem před branou zahlédla i rikšu s jejím řidičem. Na tak malém ostrově bych to nečekala, ale mezi důchodci a amíkama mohla být populární :-D

Tak takhle to vypadá u budhistů ;-)

Schovala jsem se v bráně a chvíly jsem pozorovala okolí. Lidé přicházeli i za deště. Nebyli to již turisté a pokud, tak nefotili. Vždy přistoupili před hlavní budovu s praporky, uklonili se, vhodili mince a šli k boční podlouhlé budově s menšími oltáři. Tam se opět uklonili a začali se modlit, nebo zapálili vonnou tyčinku.

Jakmile přešel ten nejhustší déšť vydala jsem se dál prozkoumávat ostrov. Při pohledu na vrcholky kopců zahalených v mracích jsem vzdala pomyšlení, že bych šla nahoru. (cestou je prý několik dalších chrámů a svatyní a navíc, ze shora bývá prý nádherný výhled....jenže... za pěkného počasí....). Raději jsem se tedy pokračovala podél pobřeží. Nebylo ale tolik zajímavé, obzvlášť když se opět rozpršelo. Jediné, na co jsem natrefila byl takový písčitý ostrov(poloostrov?) porostlý borovicema a s oprýskanou svatyní uprostřed.

 Ulička k muzeu a oprýskaná svatyně

Naštěstí podle mapky, tenhle ostrůvek měl být blízko muzea. Mapka byla na Japonský způsob. Spousta obrázků, ale polovina cest a odboček na ní chyběla. Tak jsem prostě nabrala směr a doufala jsem, že zrovna jdu tou správnou ulicí. Jdu si tahle okolo jednoho velkého starého dřevěného domu a najednou za jeho oknem zahlédnu nádhernou zahradu. Zvědavě nakukuji zkrz příčky dovnitř, ale moc toho nevidím. Rozhodnu se tedy dům zkusit obejít. Třeba je v něm z druhé strany nějaká kavárna.... kdepak....bylo to museum.

Nadšeně jdu dovnitř. Za pokladnou sedí taková velice stará paní. Neumí ani slovo anglicky, ale bez problémů pochopí, že chci vstupenku. Pak mi pokyne k držáku deštníků, jako že si ho tam mám nechat a poté k botníku. Musím si vzít papuče, ale zároveň mi naznačí, že tam, kde je tatami, tam se i papuče sundávají. Vše jde hladce, jen hned na rohem mne čeká menší zklamání. Nemůže se tam fotit :-( Takže vám tu nemůžu ukázat, jak to tam vypadalo a přitom by to za to stálo.

Museum je zřízeno v domě bohatého obchodníka. Celá budova doslova je prodchnutá téměř dvousetletou historií. Ochozené dřevěné podlahy, ohmataná futra posouvacích dveří... tatami matrace v obytných částech. Posuvné dveře dělící prostor na různé místnosti... úzké chodbičky mezi jednotlivými budovami, hliněné podlahy v hospodářské části.... a vše se obtáčí kolem nádherné zahrady. Pro mne první opravdová japonská zahrada, co jsem viděla z blízka. Nábytku je v obytné části po skromnu. Nevím, jestli staří Japonci opravdu byli takoví minimalisti, nebo jen se toho více nedochovalo. Každopádně to co bylo vystaveno, vzbuzovalo dojem starých truhel a komod, které třeba můžete vidět ve Valaškém muzeu. Překvapivě tam opravdu byla podobnost. Jen ty japonské byly samozřejmě menší a trochu jinak zdobené. Ještě větší podoba, byla u nářadí. U dobré poloviny exponátů jsem bez problémů poznala k čemu sloužily, protože až na drobné tvarové odlišnosti bylo stejné jako to v Čechách. Nevím, jestli už před 150ti lety byla globalizace na takové úrovni, nebo jestli funkčnost nářadí vždy vede k jednomu možnému tvaru... Každopádně bylo to velice zajímavé. A musím pochválit popisky. K mému překvapení je tam měli i v angličtině.

Bohužel, popisky nakonec nebyly všude. V nové části expozice - zadní část muzea, která obsahovala historii ostrova byla bez anglických popisků. Případně tam bylo jen jméno. Nechápu. Vypadalo to tam čerstvě po renovaci a oni se v dnešní době nezmůžou na vícejazyčný překlad. Přitom ve staré expozici to šlo. Každopádně dost se dalo rozumět i od pohledu. Navíc tam běželo i naučné video o chrámu atd a to bylo i v AJ. Takže jsem se i přesto dozvěděla spoustu nového.

 Sice se tam fotit nesmělo, ale já jsem neodolala, tu zahradu jsem zkrátka musela zachytit. Tak  jsem tam natočila rychle video (proto omluvte kvalitu snímků)

Z nové expozice se druhou stranou opět dostala do původních obytných prostor a v tu chvíly mne Japonsko doslova pohltilo.  Zrovna je poledne. Ještě před chvílí byli i za deště v zahradě zahradníci. Teď jsou někde na obědě. Z návštěvníků muzea najednou také nikdo nikde. A já zrovna přicházím po kamenném chodníčku do nejhezčí části domu, která dříve sloužila něco jako obývák. Dvě stěny jsou tam prosklené navíc v obou jsou otevřené posuvné dveře. Výhled do zahrady je naprosto úchvatný. Na podlaze je sice koberec, ale je tam i nízký stolek a kolem něj polštářky. V rohu je komoda plná poměrně nových knížek. Na pohled je jasné, že zde se může posedět a já toho s radostí využiju. Je tam cítit slabý svěží vánek od moře (kdo ví, kde se v tom ohraničeném prostoru vzal). Poslouchám bubnování kapek na hladině jezírka, pozoruji kapry, jak lapají po bublinách, obdivuji letité stromy i umně vytvarované stromky a keříky. Najednou vím, proč Japonci mají takovéto zahrady. Nejsou ke slunění ani k procházkám. Jsou stvořené k tomu, aby se pozorovaly za deště. V tuto dobu jsou nejkrásnější.

 Senjokaku s pagodou - když porovnáte velikost domů se Senjokaku, tak získáte představu, jak moc je to velká stavba

Pagoda a Senjokaku

Ohromný prostor uvnitř

Můj původní úmysl pobýt v muzeu hodinku se rozplynul. Zůstala jsem tam déle než dvě a ani jsem nemrkla, jak rychle to uteklo. Každopádně pak už byl nejvyšší čas se vydat zpět. Ještě jsem chtěla vidět Senjokaku, co stálo vedle pagody na kopečku nad hlavní svatyní. Je to ohromná budova, postavená slavným Toyotomi Hideyoshim. Původně tohle místo mělo být věnované obětem války, ale Hideyoshi zemřel dříve, než se budovu dokončili a nikdo jiný už to potom neudělal. Takže Senjokaku zůstalo bez stěn a s odhaleným trámovím. Původně mělo obsahovat více jak 1000 matrací (proto se tomu někdy říká "Pavilón tisíce matrací"), ale ve skutečnosti tam nikdy nebyly a samotná budova nakonec byla zasvětcená Hideyoshimu, jako místo k jeho uctívání - uprostřed ohromného prostoru je umístěn dřevěný oltář, který ještě více dává vyniknout rozlehlosti haly. Vidíte ven z jedné strany na druhou a přitom nad sebou máte střechu. A když už se dosytosti vynadíváte do stran, je dobré se podívat nahoru. Nejen, že uvidíte trámoví, zároveň jsou tam rozvěšené různé staré obrazy. Některé mají náboženskou tématiku, jiné jsou z mytologie a další obsahují scény ze života. Rozhodně doporučuju.

 Příliv a odliv

Cestou zpět jsem šla opět kolem hlavní svatyně. Už jsem se tam nechtěla ani zastavovat, ale při pohledu na moře jsem se zarazila. Tam, kde byla před pár hodinami voda, byl teď písek a bahno. Měla jsem tak štěstí. Nejen, že jsem viděla svatyni téměř při maximálním přílivu, já jsem ji nakonec viděla i při poměrně silném odlivu, což je opravdu znatelný rozdíl.

A teď ještě poslední perlička. Cestou na trajekt jsem dostala docela hlad. Rozhodla jsem se tedy vyzkoušet místní pochoutky, co tam nabízeli podél cesty. Jedna z nich vypadala jako nějaký špíz a lidi si to poměrně často kupovali. Tak jsem se to rozhodla vyzkoušet. Ehm.... byla to asi nejhnusnější věc, co jsem v Japonsku jedla. Bylo to rozemleté krabí maso, zformované do válečku, napíchnuté na špejli a lehce ogrilované. Při přičichnutí z blízka to smrdělo po rybině, mělo to takovou pórovitou strukturu a chuť byla téměř nijaká s rybím nádechem. Ale já jsem se překonala a i tuhle hrůzu jsem snědla - bylo mi to líto vyhodit a vážně jsem měla hlad :-D

Pohled na Miyajimaguchi(tam je ten přístav) a okolní městečka na hlavním ostrově Honšů

Tak a to je o Miyajimě asi všechno. Viděla jsem sice asi jen polovinu místních atrakcí, ale i přes to jsem z tohohle malého ostrůvku nadšená. Dýchlo na mě to staré Japonsko, za kterým jsem tam jela, dozvěděla jsem se tam spoustu zajímavostí a i špatná zkušenost s jídlem je zkušenost :-D

Další bude článeček o Hirošimě. A doufám, že ho sesmolím brzo. Včera jsem si totiž koupila letenky na další cestu do Japonska. Jestli vše půjde dobře, tak tam poletím v říjnu. Už se nemůžu dočkat :-)

Jinak více fotek najdete na flikru v tomto albu: https://www.flickr.com/photos/mcdvojka/sets/72157633812172854/