Město smutku a radosti

KNIHA
Autor: Mika Waltari

Právě jsem dočetla tuhle knížku a zas jsem nadšená. Nebo spíš plná dojmů, myšlenek, úžasu... zkrátka nějakým záhadným způsobem se mi vždy Waltari dostane pod kůži....

Tahle knížečka (189 stran = málo) je jenom novela, takže se v mnohém liší od jeho daleko známějších výpravných a rozkošatělých románů, ale Waltariho typická osudovost a propletenost "náhod" je všude stejná. Nemluvě o tom, že vždy v každé knize se najdu. Vždy jako kdyby zrovna popisoval můj život, plný pochyb, nejasností, výčitek, problémů a dojmů, že se jen motám v kruhu a nemohu z něj ven... Ale právě proto ho mám ráda. Umí velice účinně nastavit zrcadlo... 

Ovšem pokud se nad knihou logicky zamyslím, z devadesáti procent v ní píše Waltari o sobě. Máme tam sice kaleidoskop různých postaviček, které prožijí jeden den v Helsinkách, ale tak minimálně u dvou je vidět, že autor píše o sobě jen v různém věku a další postava je zas ztělesnění jeho otce...Ale pak je tam plejáda dalších postav, o kterých netuším, kde autor bral inspiraci, ale přesto jsou hodně zajímavé. Každá z nich má nějaké "starosti". Někdo menší, někdo větší...žijou si svým životem, který se postupně proplétá s životy ostatních postaviček. Někdy se jen potkají na ulici, někdy jsou nuceni společně řešit nějaký problém....ale je úplně úžasný, jak na konci dne každý nachází své "východisko". Každého jeden jediný den v něčem změnil....

Nejvýrazněji na mě zapůsobil motiv, který se tam opakuje dokonce dvakrát. Je to klasika ala zločin a trest. Ale tady je to výraznější, že člověk dostal světský trest...stejně ale má pocit, že ho trestá i osud... Zkrátka přinutilo mne to přemýšlet, jak často v životě platí přísloví: "boží mlýny melou pomalu ale jistě" a o tom, že člověku se dříve nebo později jeho činy vrátí...

Hodně zajímavý byl i den jedné staré umírající babči na smrtelném loži... jak moc člověk může být marnivý? K čemu je taková drobná zbytečnost jako je třeba čtení knihy? Jak moc velkou radost nám to přináší a přitom je nám čtení z devadesáti procent k ničemu (myslím beletrie, ne odborné literatury). 

Velice aktuální je tam i téma hledání zaměstnání...jak to může být těžké...jak člověk udělá jednu chybu a jak se s ním v životopise už povleče pořád... děsivé...v tuhle dobu pro mě obzvlášť....

A pak taky přemýšlím nad tou dobou, kdy se kniha odehrává. Je to na jaře 1936. Jak moc byla ta doba ještě jiná a zároveň stejná (například krize tenkrát a teď). Jak moc byla jiná morálka... jak spousta věcí, postojů mi přijde dnes samozřejmá a dříve za ně/proti nim museli lidi bojovat... a taky nakolik jsou slepé ideologie nebezpečné. Máme právo vždy říkat svůj názor, i přesto, že může být tak nebezpečný (viz. radikální nacionalismus)?

Objektivně hodnotit tuhle knížku je pro mě těžké. Waltari je můj oblíbený autor, takže prostě všechny jeho knížky mám ráda. Město smutku a radosti ale mělo poměrně pomalý a poměrně nezajímavý rozjezd. Prvních pár stránek mne moc nechytlo a často jsem od nich odbíhala, ale pak nějak se to přehouplo a v závěru jsem opravdu litovala, že už je zas konec plus navíc jsem byla mile překvapená jednotlivými vyvrcholeními těch propletených životů...Zajímavé bylo i popisování minulých událostí...bylo to opravdu jako když člověk vzpomíná...mlhavé, zkratkovité...až téměř básnickým stylem, ovšem nechyběly tam podstatné události. Části týkající se jednotlivých lidí jsou jen uvedené jako nový odstavec a občas je trošku potíž rozlišit o kom to teď vlastně píše. O to víc ale kniha vyjadřuje atmosféru doby. Někdy i krátký odstaveček toho řekne víc, než celé strany textu....moc pěkné....

Sečteno podtrženo, získala  jsem zas spousty dušení potravy, která je mi samozřejmě v reálném životě absolutně k ničemu - tedy kromě toho, že mi přináší radost samotnou knihu číst a zamýšlet se nad ní :-)

Temný anděl - finální myšlenky

KNIHA
Autor: Mika Waltari
Originální název: Nuori Johannes

Předchozí článek o téhle knížce zde: http://mcdvojka.blogspot.com/2010/09/temny-andel.html

Dnes jsem tuhle knížku dočetla. Jsem doslova plná její zvláštní melancholie, jejího zoufalství....jejího svědectví o neodvratnosti osudu... strašně těžko se to vyjadřuje slovy.

vnitřek řeckého kostela

Při čtení jsem si dávala na čas. Vím, že napoprvé jsem ji kdysi cca před osmi lety, zhltala hned během jednoho nebo dvou dnů. Do teď si pamatuju, jak na mě zapůsobila hned prvními řádky. I když musím uznat, že pak pozdější děj od doby, kdy Jan, hlavní postava tohoto příběhu, odešel od doktora Kusánského, mi víc a víc splýval do matných útržků. Teď jsem si knížku víc užívala a víc nad ní rozmýšlela.

Bylo to z poměrně pochopitelných důvodů. Tenkrát jsem si děj ještě nemohla spojit do větších celků, protože jsem ještě nečetla Pád Cařihradu, knihu, která na Temného anděla navazuje. Nyní jsem tam daleko jasněji viděla počátky dějů, ke kterým se v Pádu Cařihradu vrací a dále rozvíjí. Se zatajeným dechem jsem si vychutnávala slova tajemné postavy: "Setkáme se na konci věků u brány svatého Romana"... Jo, tohle je pro Waltariho typické. Do historických románů snad téměř vždy přidá nějakou tajemnou postavu nebo událost. Snad možná proto, aby ještě víc zdůraznil neodvratnost osudu a bezmoc člověka vůči nějakým vyšším silám, nebo možná proto, aby čtenáři jen připomněl, že stále jen píše fikci a ne literaturu faktu. 

I přes občasnou "básnickou licenci" Waltari umí mnohé skutečnosti a lidské chování vystihnout opravdu brilantně. Při prvním čtení jsem to ještě nedokázala docenit, ale nyní to již jasně vidím. V knize opravdu vystihl výrazné charakteristiky řeckého národa - jeho rozpolcenost, jeho lpění na minulosti, jeho někdy až fanatickou vírů, jeho absolutní přesvědčení o vlastní pravdě a i jeho hašteřivost, ale také občas i  jeho srdečnost a otevřenost. Po mé tříměsíční návštěvě Řecka už tuto velice přesně sedící charakteristiku umím ocenit. Je opravdu znát, že Waltari osobně Cařihrad navštívil a Řeky poznal. Přesto o Řecích nemluví nijak špatně a přijde mi, že se je i snaží pochopit a občas je i trochu obdivuje. Tohle mám s Waltarim společné. Když jsem se procházela po Soluni (do Istambulu jsem se bohužel nedostala), viděla jsem tam starodávné kostely a stopy po turecké nadvládě, tak ihned jsem si vzpomněla na Waltariho knížky... i tu zvláštní atmosféru, která ze starých budov ještě teď sálá popsal velice dobře.

Je velice zvláštní číst o svatém koncilu, kdy se počátkem patnáctého století snažila katolická a pravoslavná církev dohodnout na opětovném sjednocení. Jak se roky hádali jen o významu několika slov a přitom o šlo o tak hodně. A i když se nakonec dohodli, nikdy ta dohoda nebyla uvedena v praxi.  Nevím, do jaké míry je tohle Waltariho fantazie a do jaké míry se obeznámil s fakty. Ale i tak to působí věrohodně. I to, jak Řekové rádi žili z peněz papeže a jak chtěli víc a víc. I to jak v době nouze žebrali o pomoc... Nepřipomíná vám to něco? Pro mě to je až do očí bijící paralela s dnešní probíhající finanční krizí....

Ale zpět ke knize. Už tenkrát jsem cítila s Janem podivnou vnitřní sblíženost a ta dodnes nezmizela. Tenkrát mi bylo jen takových šestnáct, přesto si do teď pamatuju, že už jsem se dívala na svět stejně jako teď. Jen jsem si nedovedla představit, čím vším budu muset projít abych se zas vrátila přesně tam, kde jsem vlastně začala. Myslím co se týče mých životních postojů.... 

Čtení této knížky je pro mě navýsost symbolické... Jan na počátku má nějaké ideály, těm se postupem času zpronevěří, ale pak se k nim zase vrátí...a všude ho stále provází ta podivná melancholie, smutek, že všechno pomíjivé a to mu ze všeho kazí radost. Tak to mám i já. I ve chvílích největšího štěstí myslím na to, jak se to jednou pokazí... a ani za těch osm let se zkrátka nic nezměnilo. Stále i hledám nějaký cíl, smysl, důvod a ne a ne ho najít...

-----

V knize se také mihne velká záplava slavných jmen.

Kromě Mikuláše Kusánského je to i kardinál Cesarini, který svého času vedl neslavně známý koncil v Basileji za účelem "ozdravení katolické círve". V této souvislosti se pak se zmiňuje i o upálení mistra Jana Husa i například později píše i o vozové hradbě husitů. Neopomene tam ani poznámečku o císaři Zikmundovi, jeho ochranném glejtu pro Husa i o jeho smrti a chaosu v Čechách.

K mému překvapení Basilejský koncil je na wiki téměř totožný s Ferrarským a Florentským. Waltari se zmiňuje i o Ferrarském vládci Nicclovi d´Este a jeho dceři Beatrici. (pro románovou Beatrici ale nejspíše pak byla předloha její neteř, která se narodila ve skutečnosti až o 40 let později). Pak zajímavé bylo, že ve Florencii opravdu existovala opravdu velice vlivná rodina Bardiů, ale o Ghitě Bardi jsem nikde nic nenašla. Zato jsem našla, že členka rodiny Bardi se vdala za prvního významného člena rodu Medicci a ti dva právě žili ve Florencii v době, kdy se odehrává Temný anděl.

Dalším velkým mezníkem pak je bitva u Varny, kde píše jak o smrti Cesariniho, tak i o smrti polského krále Vladislava i o známém maďarském šlechtici Hunyadim a rumuském vévodovi Draculovi.

Waltari také píše i o dvou Byzanských císařích. O cíaři Janovi a jeho nástupci Konstantinovi. Jejichž protivníky na turecké straně byli sultán Murad a pak jeho syn Mehmed Dobyvatel.

Temný anděl

KNIHA
Autor: Mika Waltari
Originální název: Nuori Johannes

Mika Waltari patří k mým nejoblíbenějším autorům. Je to dáno hlavně tím, že myslí jako já, klade si stejné otázky jako já a hledá na ně stejné odpovědi jako já...

V jeho dílech postavy žijí obvykle v pohnutých dobách a potkávají známé osobnosti a to nejenom slavné panovníky, ale také třeba filozofy. V knize Temný Anděl je to mimo jiné třeba filozof Mikuláš Kusánský, který tam dokonce vysvětluje principy jeho myšlenky o jednotě protikladů.

I sám Waltari se pouští do filozofických úvah, i když je přednáší tak, aby byly pochopitelné i pro obyčejného člověka. Třeba teď při čtení mě dostala jeho myšlenka: "Láska, vědění a Bůh jsou pro mě stále nedosažitelné, neboť se odmítám spokojovat jen s tím, po čem touží ostatní." (v knize strana 170) Tahle věta mě uchvátila i prooto, že dokonale parafrázuje můj nynější stav mysli. Nevím co chci, nevím kam směřuju, nevím v co věřím, jen vím, že nechci zkončit jako ostatní....

Další téma které se tam často objevuje je smrt. Tohle už mě sice nedostává tak moc jako před 8mi lety, kdy jsem tuto knohu četla poprvé, ale stále při jeho myšlenkách mrazí v zádech. Je děsivé, jak smrt straší všude, jak mu kazí každičkou radost a jak neustále připomíná, že vše je pomíjivé...

A ke každému románu, který mne zaujme i ráda zjišťuju pozadí jeho vzniku. Napoví mi to hodně i tom, co asi vedlo autora k jeho způsobu uvažovaní a stvoření daného díla. Takže kromě knížky jsem si přečetla i předmluvu překladatelky:

Román Temný anděl (v originále Nuori Johannes, Mladý Jan) napsal Mika Waltari v roce 1951 během tří měsíců od ledna do dubna na svém letním sídle v Laukkoski nedaleko Helsink. Právě toto roční období, časné jaro, kdy je plno sněhu, ale už rychle přibývá světla, měl Mika Waltari vždycky rád a nejen v tomto románu, ale i v mnoha dalších dílech se motiv světla a tmy o bjevuje. Světlo, to je radost, životní jas a optimismus, světlo je krásné, ale pomíjivé, tak jako je krátké a pomíjivé severské léto. Tma, to je dlouhá finská zima, ale je to také zoufalství, život bez naděje, doba, kdy člověk často podléhá nástrahám a pokušením těla ... (více zde)

Další mé dojmy z této knihy jsou napsány zde: http://mcdvojka.blogspot.com/2010/09/temny-andel-finalni-myslenky.html