V předchozím článku jsem popisovala své dojmy z Osaky. V tomhle bych ráda vyprávěla o svých zážitcích z ostrova Miyajima, který je známý díky svatyni na vodě. Byl to můj třetí den v Japonsku. Osaka na mne moc nezapůsobila, ale věděla jsem, že daleko hezčí a zajímavější věci mě čekají tento den.Vyrazila jsem hned ráno prvním vlakem, abych v Miyajimě byla co nejdříve.
Itsukushima shrine - hlavní podium a pohled z moře
Ubytování jsem měla zajištěné v jednom hostelu na pevnině hned naproti ostrovu. Nechala jsem si tam svou obří batožinu a vydala jsem se k přístavu. Budovy nástupiště nástupiště byly v rádoby historickém stylu a kupodivu ani nepůsobily kýčovitě. Pro mne bylo ale rozhodující, že měly střechu. Od rána bylo zataženo a v dobu mého odjezdu na ostrov jako naschvál začínalo kapat. Počasí se ještě jakž takž drželo během plavby na ostrov. Loď dokonce dělala kvůli turistům před ostrovem takový oblouk, aby si každý nadšený fotograf mohl pořídit snímeček brány se svatyní na pozadí.
Přístaviště v Miyajimaguchi
Přístaviště na ostrově se neslo v podobném duchu jako na pevnině. Opět budovy v historizujícím slohu. Atmosféru přístaviště jsem si moc dlouho nevychutnávala. Jen co jsem pořídila snímeček školní výpravy, co se řadila po příjezdu, tak se naplno rozpršelo. Mojí jedinou starostí se tedy stalo shánění deštníku. Nechtěla jsem s ním z ČR vozit s tím, že si při první příležitosti v Japonsku nějaký koupím, jenže jsem na to v Osace zapomněla.... prostě za blbost se platí a platí se i několikanásobně dráž. Pokud v Osace se dal takový ten obyčejný neskládací deštník sehnat už od 150 yenů, tady na ostrově se prodávali za cenu kolem 500 - což je na naše peníze cca 100 Kč. Není to sice mnoho, ale vědomí, že jsem ty peníze mohla třeba utratit za sladkosti zamrzí. Každopádně prodej deštníků je v Japonsku na každém rohu. Jen co se déšť spustil, bylo vidět, jak spousta obchodníků vynáší přede deveře stojany s deštníky, aby všichni viděli, že zrovna zde jsou v prodeji.
Typický suvenýr z ostrova - jejich plněné "buchtitčky" a jejich výroba.
Na Miyajimě to tedy s obchody není tak moc žhavé. Ale po cestě z přístaviště směrem k chrámu je jedna ulice, která je jimi lemovaná. Prodávají se tam hlavně suvenýry a sladkosti. Nejslavnější jsou jejich "buchtičky" ve tvaru javorového listu s náplní. Vypadají velice lákavě, ale když jsem měla možnost ochutnat vzoreček, tak mě nenadchly.
Za zmínku stojí také místní populace jelenů. Ti jsou považováni za posly boží. Takže jsou "nedotknutelní". Různě se tam prochází a polehávají kolem cesty. Občas loudí nějaké dobroty, ale většinou turisty prostě ignorují. A domorodí ostrované se proti nim brání tím, že všude jsou růžná vrátka a branky.
Za zmínku stojí také místní populace jelenů. Ti jsou považováni za posly boží. Takže jsou "nedotknutelní". Různě se tam prochází a polehávají kolem cesty. Občas loudí nějaké dobroty, ale většinou turisty prostě ignorují. A domorodí ostrované se proti nim brání tím, že všude jsou růžná vrátka a branky.
Další kýčovité fotky, ale prostě je to tam nádhera a to i za deště....
Moje kroky postupně směrovaly ke slavné svatyni. Správně se jmenuje Itsukushima Shrine a stojí na pilířích v zátoce. Když jsem přicházela, zrovna byl příliv. Udělala jsem pár fotek chrámu a brány a nadšeně jsem šla dovnitř. Svatyně mne hned okouzlila. Jako kdybych se dostala do jiného světa. Zastřešené chodby lemované sloupovým působily jako labyrint a odkudsi se ozývala starodávná japonská hudba. Šla jsem za zvukem a k mému nadšení jsem zjistila, že mám možnost sledovat japonskou svatbu. Překvapilo mne, jak málo lidí se svatby účastní, přesto působila hodně vznešeně a až přímo posvátně. No posuďte sami z fotek. A pro představu o hudbě, tady jsem pro vás našla jedno video na youtube.
Japonská svatba
Chrámové budovy nebyly veřejnosti přístupné. Většinou se do nich dalo jen nahlédnout - jako v případě této svatby. Každopádně dalo se procházet po všech chodbách a snad z každé byl úplně kouzelný výhled. Nejvíce turistů okupovalo prostor před centrální halou. Buď si fotili chrám, nebo si z mola dělali fotky brány. Dále se ale moc nezdržovali. Takže jsem si mohla vychutnávat atmosféru, kde mezi chodbičkama doslova plují jednotlivé budovy. Ze stylu červených sloupů pak jen vybočuje jeviště divadla noir. Bylo to trochu těžší za daného počasí vyfotit, přesto ale je tam patrná borovice namalovaná na pozadí. Dlouhou dobu jsem dumala nad tím, proč zrovna borovice a teprve nedávno jsem se dozvěděla, že pomyslně reprezentuje obraz božstva, pro které původně hry noir byly hrány (teď doufám, že jsem to nepřekroutila, ale tak nějak to bylo v jednom dokumentu na NHK).
Podium pro Noir divadlo a vstupní brána do budhistického chrámu
Ze svatyně jsem vylezla na její druhé straně. Přešla jsem most a byla jsem rovnou před budhistickým chrámem. Oproti Itsukushimě to byl ohromný kontrast. Budovy chrámu měly přírodní barvu, ale vyvěšené barevné praporky mu dávaly také své kouzlo. K mému překvapení jsem před branou zahlédla i rikšu s jejím řidičem. Na tak malém ostrově bych to nečekala, ale mezi důchodci a amíkama mohla být populární :-D
Schovala jsem se v bráně a chvíly jsem pozorovala okolí. Lidé přicházeli i za deště. Nebyli to již turisté a pokud, tak nefotili. Vždy přistoupili před hlavní budovu s praporky, uklonili se, vhodili mince a šli k boční podlouhlé budově s menšími oltáři. Tam se opět uklonili a začali se modlit, nebo zapálili vonnou tyčinku.
Jakmile přešel ten nejhustší déšť vydala jsem se dál prozkoumávat ostrov. Při pohledu na vrcholky kopců zahalených v mracích jsem vzdala pomyšlení, že bych šla nahoru. (cestou je prý několik dalších chrámů a svatyní a navíc, ze shora bývá prý nádherný výhled....jenže... za pěkného počasí....). Raději jsem se tedy pokračovala podél pobřeží. Nebylo ale tolik zajímavé, obzvlášť když se opět rozpršelo. Jediné, na co jsem natrefila byl takový písčitý ostrov(poloostrov?) porostlý borovicema a s oprýskanou svatyní uprostřed.
Naštěstí podle mapky, tenhle ostrůvek měl být blízko muzea. Mapka byla na Japonský způsob. Spousta obrázků, ale polovina cest a odboček na ní chyběla. Tak jsem prostě nabrala směr a doufala jsem, že zrovna jdu tou správnou ulicí. Jdu si tahle okolo jednoho velkého starého dřevěného domu a najednou za jeho oknem zahlédnu nádhernou zahradu. Zvědavě nakukuji zkrz příčky dovnitř, ale moc toho nevidím. Rozhodnu se tedy dům zkusit obejít. Třeba je v něm z druhé strany nějaká kavárna.... kdepak....bylo to museum.
Nadšeně jdu dovnitř. Za pokladnou sedí taková velice stará paní. Neumí ani slovo anglicky, ale bez problémů pochopí, že chci vstupenku. Pak mi pokyne k držáku deštníků, jako že si ho tam mám nechat a poté k botníku. Musím si vzít papuče, ale zároveň mi naznačí, že tam, kde je tatami, tam se i papuče sundávají. Vše jde hladce, jen hned na rohem mne čeká menší zklamání. Nemůže se tam fotit :-( Takže vám tu nemůžu ukázat, jak to tam vypadalo a přitom by to za to stálo.
Museum je zřízeno v domě bohatého obchodníka. Celá budova doslova je prodchnutá téměř dvousetletou historií. Ochozené dřevěné podlahy, ohmataná futra posouvacích dveří... tatami matrace v obytných částech. Posuvné dveře dělící prostor na různé místnosti... úzké chodbičky mezi jednotlivými budovami, hliněné podlahy v hospodářské části.... a vše se obtáčí kolem nádherné zahrady. Pro mne první opravdová japonská zahrada, co jsem viděla z blízka. Nábytku je v obytné části po skromnu. Nevím, jestli staří Japonci opravdu byli takoví minimalisti, nebo jen se toho více nedochovalo. Každopádně to co bylo vystaveno, vzbuzovalo dojem starých truhel a komod, které třeba můžete vidět ve Valaškém muzeu. Překvapivě tam opravdu byla podobnost. Jen ty japonské byly samozřejmě menší a trochu jinak zdobené. Ještě větší podoba, byla u nářadí. U dobré poloviny exponátů jsem bez problémů poznala k čemu sloužily, protože až na drobné tvarové odlišnosti bylo stejné jako to v Čechách. Nevím, jestli už před 150ti lety byla globalizace na takové úrovni, nebo jestli funkčnost nářadí vždy vede k jednomu možnému tvaru... Každopádně bylo to velice zajímavé. A musím pochválit popisky. K mému překvapení je tam měli i v angličtině.
Bohužel, popisky nakonec nebyly všude. V nové části expozice - zadní část muzea, která obsahovala historii ostrova byla bez anglických popisků. Případně tam bylo jen jméno. Nechápu. Vypadalo to tam čerstvě po renovaci a oni se v dnešní době nezmůžou na vícejazyčný překlad. Přitom ve staré expozici to šlo. Každopádně dost se dalo rozumět i od pohledu. Navíc tam běželo i naučné video o chrámu atd a to bylo i v AJ. Takže jsem se i přesto dozvěděla spoustu nového.
Z nové expozice se druhou stranou opět dostala do původních obytných prostor a v tu chvíly mne Japonsko doslova pohltilo. Zrovna je poledne. Ještě před chvílí byli i za deště v zahradě zahradníci. Teď jsou někde na obědě. Z návštěvníků muzea najednou také nikdo nikde. A já zrovna přicházím po kamenném chodníčku do nejhezčí části domu, která dříve sloužila něco jako obývák. Dvě stěny jsou tam prosklené navíc v obou jsou otevřené posuvné dveře. Výhled do zahrady je naprosto úchvatný. Na podlaze je sice koberec, ale je tam i nízký stolek a kolem něj polštářky. V rohu je komoda plná poměrně nových knížek. Na pohled je jasné, že zde se může posedět a já toho s radostí využiju. Je tam cítit slabý svěží vánek od moře (kdo ví, kde se v tom ohraničeném prostoru vzal). Poslouchám bubnování kapek na hladině jezírka, pozoruji kapry, jak lapají po bublinách, obdivuji letité stromy i umně vytvarované stromky a keříky. Najednou vím, proč Japonci mají takovéto zahrady. Nejsou ke slunění ani k procházkám. Jsou stvořené k tomu, aby se pozorovaly za deště. V tuto dobu jsou nejkrásnější.
Můj původní úmysl pobýt v muzeu hodinku se rozplynul. Zůstala jsem tam déle než dvě a ani jsem nemrkla, jak rychle to uteklo. Každopádně pak už byl nejvyšší čas se vydat zpět. Ještě jsem chtěla vidět Senjokaku, co stálo vedle pagody na kopečku nad hlavní svatyní. Je to ohromná budova, postavená slavným Toyotomi Hideyoshim. Původně tohle místo mělo být věnované obětem války, ale Hideyoshi zemřel dříve, než se budovu dokončili a nikdo jiný už to potom neudělal. Takže Senjokaku zůstalo bez stěn a s odhaleným trámovím. Původně mělo obsahovat více jak 1000 matrací (proto se tomu někdy říká "Pavilón tisíce matrací"), ale ve skutečnosti tam nikdy nebyly a samotná budova nakonec byla zasvětcená Hideyoshimu, jako místo k jeho uctívání - uprostřed ohromného prostoru je umístěn dřevěný oltář, který ještě více dává vyniknout rozlehlosti haly. Vidíte ven z jedné strany na druhou a přitom nad sebou máte střechu. A když už se dosytosti vynadíváte do stran, je dobré se podívat nahoru. Nejen, že uvidíte trámoví, zároveň jsou tam rozvěšené různé staré obrazy. Některé mají náboženskou tématiku, jiné jsou z mytologie a další obsahují scény ze života. Rozhodně doporučuju.
Cestou zpět jsem šla opět kolem hlavní svatyně. Už jsem se tam nechtěla ani zastavovat, ale při pohledu na moře jsem se zarazila. Tam, kde byla před pár hodinami voda, byl teď písek a bahno. Měla jsem tak štěstí. Nejen, že jsem viděla svatyni téměř při maximálním přílivu, já jsem ji nakonec viděla i při poměrně silném odlivu, což je opravdu znatelný rozdíl.
A teď ještě poslední perlička. Cestou na trajekt jsem dostala docela hlad. Rozhodla jsem se tedy vyzkoušet místní pochoutky, co tam nabízeli podél cesty. Jedna z nich vypadala jako nějaký špíz a lidi si to poměrně často kupovali. Tak jsem se to rozhodla vyzkoušet. Ehm.... byla to asi nejhnusnější věc, co jsem v Japonsku jedla. Bylo to rozemleté krabí maso, zformované do válečku, napíchnuté na špejli a lehce ogrilované. Při přičichnutí z blízka to smrdělo po rybině, mělo to takovou pórovitou strukturu a chuť byla téměř nijaká s rybím nádechem. Ale já jsem se překonala a i tuhle hrůzu jsem snědla - bylo mi to líto vyhodit a vážně jsem měla hlad :-D
Tak takhle to vypadá u budhistů ;-)
Schovala jsem se v bráně a chvíly jsem pozorovala okolí. Lidé přicházeli i za deště. Nebyli to již turisté a pokud, tak nefotili. Vždy přistoupili před hlavní budovu s praporky, uklonili se, vhodili mince a šli k boční podlouhlé budově s menšími oltáři. Tam se opět uklonili a začali se modlit, nebo zapálili vonnou tyčinku.
Jakmile přešel ten nejhustší déšť vydala jsem se dál prozkoumávat ostrov. Při pohledu na vrcholky kopců zahalených v mracích jsem vzdala pomyšlení, že bych šla nahoru. (cestou je prý několik dalších chrámů a svatyní a navíc, ze shora bývá prý nádherný výhled....jenže... za pěkného počasí....). Raději jsem se tedy pokračovala podél pobřeží. Nebylo ale tolik zajímavé, obzvlášť když se opět rozpršelo. Jediné, na co jsem natrefila byl takový písčitý ostrov(poloostrov?) porostlý borovicema a s oprýskanou svatyní uprostřed.
Ulička k muzeu a oprýskaná svatyně
Naštěstí podle mapky, tenhle ostrůvek měl být blízko muzea. Mapka byla na Japonský způsob. Spousta obrázků, ale polovina cest a odboček na ní chyběla. Tak jsem prostě nabrala směr a doufala jsem, že zrovna jdu tou správnou ulicí. Jdu si tahle okolo jednoho velkého starého dřevěného domu a najednou za jeho oknem zahlédnu nádhernou zahradu. Zvědavě nakukuji zkrz příčky dovnitř, ale moc toho nevidím. Rozhodnu se tedy dům zkusit obejít. Třeba je v něm z druhé strany nějaká kavárna.... kdepak....bylo to museum.
Nadšeně jdu dovnitř. Za pokladnou sedí taková velice stará paní. Neumí ani slovo anglicky, ale bez problémů pochopí, že chci vstupenku. Pak mi pokyne k držáku deštníků, jako že si ho tam mám nechat a poté k botníku. Musím si vzít papuče, ale zároveň mi naznačí, že tam, kde je tatami, tam se i papuče sundávají. Vše jde hladce, jen hned na rohem mne čeká menší zklamání. Nemůže se tam fotit :-( Takže vám tu nemůžu ukázat, jak to tam vypadalo a přitom by to za to stálo.
Museum je zřízeno v domě bohatého obchodníka. Celá budova doslova je prodchnutá téměř dvousetletou historií. Ochozené dřevěné podlahy, ohmataná futra posouvacích dveří... tatami matrace v obytných částech. Posuvné dveře dělící prostor na různé místnosti... úzké chodbičky mezi jednotlivými budovami, hliněné podlahy v hospodářské části.... a vše se obtáčí kolem nádherné zahrady. Pro mne první opravdová japonská zahrada, co jsem viděla z blízka. Nábytku je v obytné části po skromnu. Nevím, jestli staří Japonci opravdu byli takoví minimalisti, nebo jen se toho více nedochovalo. Každopádně to co bylo vystaveno, vzbuzovalo dojem starých truhel a komod, které třeba můžete vidět ve Valaškém muzeu. Překvapivě tam opravdu byla podobnost. Jen ty japonské byly samozřejmě menší a trochu jinak zdobené. Ještě větší podoba, byla u nářadí. U dobré poloviny exponátů jsem bez problémů poznala k čemu sloužily, protože až na drobné tvarové odlišnosti bylo stejné jako to v Čechách. Nevím, jestli už před 150ti lety byla globalizace na takové úrovni, nebo jestli funkčnost nářadí vždy vede k jednomu možnému tvaru... Každopádně bylo to velice zajímavé. A musím pochválit popisky. K mému překvapení je tam měli i v angličtině.
Bohužel, popisky nakonec nebyly všude. V nové části expozice - zadní část muzea, která obsahovala historii ostrova byla bez anglických popisků. Případně tam bylo jen jméno. Nechápu. Vypadalo to tam čerstvě po renovaci a oni se v dnešní době nezmůžou na vícejazyčný překlad. Přitom ve staré expozici to šlo. Každopádně dost se dalo rozumět i od pohledu. Navíc tam běželo i naučné video o chrámu atd a to bylo i v AJ. Takže jsem se i přesto dozvěděla spoustu nového.
Sice se tam fotit nesmělo, ale já jsem neodolala, tu zahradu jsem zkrátka musela zachytit. Tak jsem tam natočila rychle video (proto omluvte kvalitu snímků)
Z nové expozice se druhou stranou opět dostala do původních obytných prostor a v tu chvíly mne Japonsko doslova pohltilo. Zrovna je poledne. Ještě před chvílí byli i za deště v zahradě zahradníci. Teď jsou někde na obědě. Z návštěvníků muzea najednou také nikdo nikde. A já zrovna přicházím po kamenném chodníčku do nejhezčí části domu, která dříve sloužila něco jako obývák. Dvě stěny jsou tam prosklené navíc v obou jsou otevřené posuvné dveře. Výhled do zahrady je naprosto úchvatný. Na podlaze je sice koberec, ale je tam i nízký stolek a kolem něj polštářky. V rohu je komoda plná poměrně nových knížek. Na pohled je jasné, že zde se může posedět a já toho s radostí využiju. Je tam cítit slabý svěží vánek od moře (kdo ví, kde se v tom ohraničeném prostoru vzal). Poslouchám bubnování kapek na hladině jezírka, pozoruji kapry, jak lapají po bublinách, obdivuji letité stromy i umně vytvarované stromky a keříky. Najednou vím, proč Japonci mají takovéto zahrady. Nejsou ke slunění ani k procházkám. Jsou stvořené k tomu, aby se pozorovaly za deště. V tuto dobu jsou nejkrásnější.
Senjokaku s pagodou - když porovnáte velikost domů se Senjokaku, tak získáte představu, jak moc je to velká stavba
Pagoda a Senjokaku
Ohromný prostor uvnitř
Můj původní úmysl pobýt v muzeu hodinku se rozplynul. Zůstala jsem tam déle než dvě a ani jsem nemrkla, jak rychle to uteklo. Každopádně pak už byl nejvyšší čas se vydat zpět. Ještě jsem chtěla vidět Senjokaku, co stálo vedle pagody na kopečku nad hlavní svatyní. Je to ohromná budova, postavená slavným Toyotomi Hideyoshim. Původně tohle místo mělo být věnované obětem války, ale Hideyoshi zemřel dříve, než se budovu dokončili a nikdo jiný už to potom neudělal. Takže Senjokaku zůstalo bez stěn a s odhaleným trámovím. Původně mělo obsahovat více jak 1000 matrací (proto se tomu někdy říká "Pavilón tisíce matrací"), ale ve skutečnosti tam nikdy nebyly a samotná budova nakonec byla zasvětcená Hideyoshimu, jako místo k jeho uctívání - uprostřed ohromného prostoru je umístěn dřevěný oltář, který ještě více dává vyniknout rozlehlosti haly. Vidíte ven z jedné strany na druhou a přitom nad sebou máte střechu. A když už se dosytosti vynadíváte do stran, je dobré se podívat nahoru. Nejen, že uvidíte trámoví, zároveň jsou tam rozvěšené různé staré obrazy. Některé mají náboženskou tématiku, jiné jsou z mytologie a další obsahují scény ze života. Rozhodně doporučuju.
Příliv a odliv
Cestou zpět jsem šla opět kolem hlavní svatyně. Už jsem se tam nechtěla ani zastavovat, ale při pohledu na moře jsem se zarazila. Tam, kde byla před pár hodinami voda, byl teď písek a bahno. Měla jsem tak štěstí. Nejen, že jsem viděla svatyni téměř při maximálním přílivu, já jsem ji nakonec viděla i při poměrně silném odlivu, což je opravdu znatelný rozdíl.
A teď ještě poslední perlička. Cestou na trajekt jsem dostala docela hlad. Rozhodla jsem se tedy vyzkoušet místní pochoutky, co tam nabízeli podél cesty. Jedna z nich vypadala jako nějaký špíz a lidi si to poměrně často kupovali. Tak jsem se to rozhodla vyzkoušet. Ehm.... byla to asi nejhnusnější věc, co jsem v Japonsku jedla. Bylo to rozemleté krabí maso, zformované do válečku, napíchnuté na špejli a lehce ogrilované. Při přičichnutí z blízka to smrdělo po rybině, mělo to takovou pórovitou strukturu a chuť byla téměř nijaká s rybím nádechem. Ale já jsem se překonala a i tuhle hrůzu jsem snědla - bylo mi to líto vyhodit a vážně jsem měla hlad :-D
Pohled na Miyajimaguchi(tam je ten přístav) a okolní městečka na hlavním ostrově Honšů
Tak a to je o Miyajimě asi všechno. Viděla jsem sice asi jen polovinu místních atrakcí, ale i přes to jsem z tohohle malého ostrůvku nadšená. Dýchlo na mě to staré Japonsko, za kterým jsem tam jela, dozvěděla jsem se tam spoustu zajímavostí a i špatná zkušenost s jídlem je zkušenost :-D
Další bude článeček o Hirošimě. A doufám, že ho sesmolím brzo. Včera jsem si totiž koupila letenky na další cestu do Japonska. Jestli vše půjde dobře, tak tam poletím v říjnu. Už se nemůžu dočkat :-)
Jinak více fotek najdete na flikru v tomto albu: https://www.flickr.com/photos/mcdvojka/sets/72157633812172854/
