Už je to přes dva roky, co jsem byla poprvé v Japonsku a navštívila jsem Hirošimu. Přesto vzpomínky na ten den jsou poměrně živé. Možná i díky tomu, že jsem fotila jako o závod nebo i díky tomu, že jsem se zrovna tam doslova zamilovala do japonských zahrad. Zkrátka pamatuji si spoustu věcí jako kdybych je zažila tak před pár týdny ne před více jak dvěma lety.
Návštěvu Hirošimy jsem při plánování svého výletu po Japonsku moc neřešila. Po celém světě je tohle město známé díky tomu, že tam byla svržená atomová bomba a já jsem zrovna nebyla v náladě si zrovna tuhle věc připomínat. Byla jsem více zvědavá na město samotné a na to, co po válce obnovili a co ne.
Plán byl jednoduchý. Udělat si takovou malou procházku. Od nádraží do zahrady, poté k hradu, pak se juknout na památník a zas zpět na nádraží. Když jsem přijížděla, v Hirošimě ještě svítilo sluníčko. Poměrně bez problémů jsem pomocí mapy v mobilu došla k branám zahrady. Je poměrně nenápadná ale zaujalo mě, že před vstupem měli velký kamenný květináč s vodou a s leknínem. V Japonsku jsou tyto "květináče" s vodou poměrně běžné. Občas tam dokonce plavou malé rybičky. Já si tady ale jen fotila kapky rosy na listech a všímala si, jak tam přibývají další. Začínalo pršet.
Po zaplacení vstupného se rozpršelo naplno. Vytáhla jsem deštník a vydala jsem se po jedné z cestiček. Rozhodla jsem se jít systematiky a začala jsem to nejvíc vlevo. Nejprve zahrada vypadala tak nějak průměrně. Uskupení borovic, místo trávy mechový koberec, který ale pamatoval lepší časy a občas nějaká ta oškubaná azalka. Vše se ale změnilo ve chvíly, kdy jsem vkročila do lesíku a uviděla v dálce první červený most a altánek. Nadšeně jsem fotila a postupovala dál. Altánek byl přesně to, co jsem potřebovala. Byl postaven v rustikálním stylu s doškovou střechou a mě se z něj poprvé naskytl pohled na jezírko.
Jedeny z prvních pohledů, co mě uchvátily...
V tuto chvíly mě zahrada doslova uchvátila. Déšť bubnoval na vodní hladinu. Okolí jezírka se krásně se zelenalo a nebylo tak vyprahlé jak začátek zahrady a navíc, rozkvétaly azalky. Téměř každý ostrůvek u jezírka jimi byl osázen. Růžovo-bílo-červeno-žluto-fialové kopečky zářili i přes lehký dešťový opar. Po stranách ve stínu začínaly kvést kosatce a nebo se tam vlnila vysoká tráva. Borovice podél vody se krásně kroutily a perfektně zapadaly na jednotlivé ostrůvky aniž by rušili panorama. Ještě víc pohádkový nádech zahrada dostala při pohledu napravo. Jezírko je tam rozpůlené nádherným obloukovitým mostem. Ze zeleně okolo jezírka na mě k tomu vykukoval naproti další altánek. V lese se skrýval čajový domek. A hlavní budova v japonském stylu do zahrady také úžasně zapadala.
Následující téměř dvě hodiny jsem strávila focením tohoto kouzelného místa. Obcházela jsem postupně jezírko. Prozkoumávala jsem jednotlivé cestičky - dokonce i na některé ostrůvky vedly malé kamenné mosty. Vysedávala jsem v jednotlivých altáncích a obdivovala jsem tu nádheru. Nikdy bych neřekla, že taková oáza klidu může být uprostřed velkoměsta. Tady byla. Díky dešti tam bylo minimum návštěvníků a pokud jste se nepodívali na obzor, kde za stromy vykukovalo pár mrakodrapů, měli jste pocit, že opravdu jste někde v horách. Tenkrát to byl jen pocit, ale o pár dní později, při cestě vlakem do Takayamy jsem pochopila, kde Japonci brali inspiraci pro tento druh zahrad. V horách opravdu takto kvetou azalky, jsou tam horské potůčky a skály. A tady v Hirošimě vše jen bylo nahuštěno na velmi malé ploše.
Asi nejkrásnější koutek v zahradě...
Na závěr své cesty okolo jezírka jsem si všimla cedule. Ukazovala, jak zahrada vypadala po pádu atomové bomby. Stromy polámané, vše zničené. A dále tam byla jednoduchá poznámka. Zahrada sloužila jako místo pro pohřbení obětí. Těhlech pár řádků mě fakt dostalo. Celou dobu jsem se procházela po hřbitově. Ještě teď na mě ta informace působí...
Vůbec se mi ale nechtělo ze zahrady pryč. Rozhodla jsem si tedy ještě dát čaj. U východu byla malá kavárnička s posezením pod balustrádou a tak jsem neodolala. Seděla jsem tam, pochutnávala jsem si na wagashi (japonské cukroví), popíjela jsem Matchu (tradiční japonský čaj) a užívala si pohled do té krásné zeleně.
Matcha a wagashi (tohle je myslím mocchi rýžový koláček plněný fazolovou pastou)
Pršet nepřestávalo, ale přeci jsem pokračovala dál. Už mi bylo jasné, že mám oproti plánu zpoždění a na memoriál ostrov se nedostanu. Ale to nevadilo. Zahrada stála za to. Přesto jsem ještě chtěla vidět Hirošimský hrad. Atomovou bombu samozřejmě nepřežil. Ale hlavní věž byla obnovena víceméně do původního vzhledu (ale je stejně jako Osacký hrad z betonu). Za slunečného počasí by se mi tam určitě líbilo více, ale takhle za deště a mírné mlhy jsem neměla ani chuť se vydávat na věž. Spokojila jsem se jen s pár fotkama z venčí.
Hlavní věž Hirošimského hradu. Nahoře na ochozu je vidět trochu ta mříž.
A teď mám dotaz pro znalce Japonska. Proč tyhle obnovené hrady mají nahoře na ochozu ve věži mříže? Byly tam i dříve nebo jsou tam třeba kvůli potencionálním skokanům? (jiný důvod mě opravdu nenapadá).
Kolem hlavní věže byl takový méně upravený, nebo spíše neupravený park a není to zas tak pěkný pohled. Ale o kousek dál je obnovená hradní brána s několika obrannými věžemi kolem vodního příkopu. Tahle část určitě stojí za návštěvu a člověk si může udělat obrázek, jak rozsáhle opevnění hrad míval.
Opevnění hradu
Já jsem tady zas fotila jak o život a moc se mi to nevyplatilo. Jednou jsem se nedívala kam šlapu a zapadla jsem do jednoho hlubokého výmolu u silnice. Samozřejmě byl plný vody, takže jsem měla nohu zmáchanou až po kotníky. Takhle drobná nepříjemnost urychlila moje rozhodnutí. Dojdu jen ke slavnému atomovému dómu a pak už půjdu na nádraží. Prokličkovala jsem dalším parkem, prošla skrz nějaký nádvoří nějakého obchoďáku a poměrně rychle jsem se dostala na místo určení.
Tramvaj jak z 50.let
Atomový dóm stojí na břehu řeky, hned vedle mostu. Pamatuji si, jak mě dostalo, že po mostě vedle dómu jezdí historické tramvaje někde z padesátých let a nebo možná ještě starší. Z mostu je pak možné spatřit memoriál ostrov s jeho slavnýma hodinama. Alespoň něco jsem z něj viděla. I když přiznám se, po zážitku ze zahrady jsem už neměla chuť vnímat další hrůzy, co se v těch místech udály. Ani kdyby muzeum ještě bylo otevřené, tak bych do něj nešla.
Pohled na memoriál ostrov
Dóm byl zrovna napůl v rekonstrukci. Nebo přesněji v procesu konzervace. Pokud jsem to správně pochopila, po 70 letech se jim přeci jen trochu rozpadá, tak to potřebují zpevnit a zabezpečit proti zemětřesení. Každopádně stále je to působivé místo a vědomí, že tenhle dům navrhnul český architekt z Náchoda vzbuzuje takový zvláštní pocit sounáležitosti s Japonci.
Dóm atomové bomby
Během focení tady na mě dopadla velká únava a hlavně i zima. Rozhodla jsem se tedy, že se na nádraží svezu. Jenže kde seženu jízdenku? Nikdy předtím jsem tramvají v Japonsku nejela. Nevěděla jsem jak to tam funguje. Tak jsem se rozhodla zeptat. Jenže koho? Kdo umí anglicky? Jdu směrem k nádraží a hledám nějakou dobrou duši, co by mi pomohla. Stále nikoho nenacházím a únava a chlad sílí. Už hodně zoufalá se tedy rozhodnu jít se zeptat do jednoho hotelu, co zrovna mel vchod vedle jedné zastávky. Hotel se ukázal ještě víc nóbl, než vypadal z venčí. Já, vypadajíc jak zmoklá slepice jsem tam byla jako extrémně rušivý prvek. Přesto jsem sebrala odvahu a zeptala jsem se na recepci. Nechápali moc na co se ptám, ale nějakým zázrakem mi dokázali vysvětlit, že jednoduše mám nastoupit do tramvaje a dokonce mi řekli i číslo, které jede na nádraží. Úspěch!!
Počkám si tedy na zastávce, přijíždí tramvaj, vstoupím dovnitř a co nevidím, uvnitř je kromě řidiče ještě průvodčí!! Vůbec nechápu. V Japonsku, v zemi s pověstí absolutní technologické špičky ve všem, jezdí v tramvajích ještě průvodčí!! Byla jsem z toho hodně vedle a moc jsem nechápala, co se mi snaží naznačit (anglicky neuměl ani trochu), tak vám už přesně nepopíšu. jak jsem nakonec pořídila si koupit jízdenku. Ale zvládla jsem to. Každopádně dojem, že to vypadalo jako v padesátých letech - zhruba z té doby byla i samotná tramvaj- zkrátka přetrval.
Hirošima celkově působí jako pěkné město. Bohužel moc historických věcí tam nezůstalo, ale některé nové stavby jsou velice povedené z architektonického hlediska. Nepřišla mi ani třeba tolik zadrátovaná jako Osaka, Tokyo nebo Kyoto. A i když moje návštěva trvala jen pár hodin, každému cestovateli ji můžu doporučit.
A ještě trochu pohledů do zahrady...
