Cestování po Japonsku - část 9. - Beppu

Beppu je město, které je mimo Japonsko poměrně málo známé. Mě by ani nenapadlo se sem vydat, kdybych neviděla na NHK dokument o horkých pramenech a mimo jiné tam bylo zmíněno i Beppu.

Ta myšlenka, že se budu koupat v japonských ONSEN = horký minerální pramen mě opravdu nadchla a navíc, jen ty obrázky města ze kterého se pořád kouří byly pro mě opravdu exotické. Takže bylo rozhodnuto, po Hirošimě jsem následující ráno jela do Beppu, které už leží na Kjúšú.

Když jsem vystoupila na nádraží, poměrně rychle jsem se zorientovala a vyrazila jsem na cestu k hostelu. Beppu je poměrně velké město, leží v zálivu směrem k Šikoku (z Beppu tam jezdí trajekt). Dole u moře je to poměrně rovinka, ale táhne se i nahoru do poměrně vysokých kopců. Ale já jsem měla štěstí, můj hostel byl blízko hlavního nádraží, takže jsem mohla jít pěšky.

Pamatuji si, jak mě zarazilo, že Beppu má poměrně hodně nových " hranatých" budov cca ze 70tých let, ale přitom vypadá dost jinak než Osaka. Ještě stále je možné tam občas narazit na dům v tradyčním stylu a skoro na každém rohu je malý chrám. Buď je tam budhistická soška "Ojiźo" nebo je to kámen v šitoistickém stylu, ale zkrátka jen během těch pár set metrů k hostelu jsem natrefila hned minimálně na čtyři takové. Občas u toho vyvěrá i horký pramen. Každopádně lidé se tam takovéto místa starají, jsou tam květiny atd.

V paměti mi uvízlo i setkání s jedním dědouškem. Z ničeho nic se s mnou dal do řeši - tedy spíš se pokoušel, ale velice rychle jsem pochopila, že mi chce něco ukázat. Zavedl mě o pár desítek metrů dál a tam byl chrám plný koček. Zmohla jsem se na slovo "kawaii"  a dědoušek byl celý šťastný, že mi to mohl ukázat. Nevím, jestli nedoufal v nějaký ten finanční příspěvek chrámu nebo na kočičky, ale jak znám Japonce, tak spíše opravdu byl jen rád, že mi mohl ukázat zajímavé místo.

Další věc, co mne v paměti uvízla byla pohoda, která od začátku z města sršela. Pamatuju si důchodce, jak sedí v parku u stolu a něco hrají. Pamatuju si děti jak si hrají kolem. Malý provoz na silnicích, jen občas nějaké to kolo nebo skůtr. Ale obecně tam byl úžasný klid. (nebo jsem jen měla štěstí?)

Beppu je každým coulem lázeňské město a navíc má i nádherné termální prameny/jezírka, které nejsou určeny ke koupání. Japonci jim říkají JIGOKU = peklo a udělali si z nich právem turistickou atrakci. Něco jako na Islandu, akorát v menším měřítku a o dost kýčovitější :-D

Samotné JIGOKU je poměrně daleko od nádraží a je tam vstup jen do 5ti, takže rozhodně doporučuji jet tam autobusem aby jste všechna jezírka, bahenní sopky a gejzír v klidu stihnuli. JIGOKU jsou rozmísteny ve dvou lokalitách - v první jich je 6 ve druhé dva.  Info pro turisty najdete třeba tady: http://www.japan-guide.com/e/e4702.html

 Autobus - krapet starší, než by jste čekali + jeden z prvních pohledů na Jigoku

Já jako nováček v jízdě autobusem v Japonsku jsem samozřejmě ze všeho byla vyjukaná. Autobus  jsem našla bez problémů. Překvapení bylo, že samotný vůz vypadal jako z pozdních 60tých let. Jo, Japonsko je supermoderní země, ale zároveň je běžné, že tam takové lokální linky jezdí a opravdu i na to stáří vypadají. Systém používání Japonské MHD pro mne byl v tu chvíly záhadou, ale na radu řidiče jsem si prostě vzala lístek, šla si sednout a pozorovala jsem ostatní a doufala jsem, že okoukám, jak se v autobuse platí.

Pamatuju se, že mě doslova vyděsila obrovská tabule nad řidičem se svícími čísly v jednotlivých okénkách, které se postupně zvyšují. Řekla bych, že jsem poměrně logicky uvažující člověk, ale tady musím přiznat, dost dlouho mi trvalo, že jsem pochopila princip. A ještě teď si nejsem jistá, jestli všude to funguje stejně. Je to totiž o hodně jiné než to běžně funguje v ČR a obecně v jiných zemích evropského typu.

Každopádně je to nakonc jednoduché. Lísteček, co si vezmete při vstupu má na sobě vytištěné číslo zastávky. Toto číslo je i napsané nad okénkem, kde svítí cena. A tato cena se s každou další zastávkou zvyšuje. Takže když vystupujete, jednoduše kouknete na cenu v okénku s vaším číslem a tu zaplatíte.

Horší je, že peníze obvykle řidič sám nebere. Mince vhazujete do téměř historického automatu u řidiče. Pokud nemáte drobné, automat umí rozměnit. Ale celkově doporučuju na cestu autobusem si připravit hromadu drobných a nebo 1000 Yenovky. Nevím, jestli nějakou větší bankovku to vůbec umí rozměnit. Bohužel, takto musí platit všichni, takže místo při nastupování se tvoří fronta při vystupování a když spěcháte třeba na další spoj, je to hodně střesující sledovat, jak zrovna jako na potvoru všichni Japonci musí před vámi rozměňovat atd. Ale většinou už mají peníze dopředu připravené a jediná brzda pak býváte vy :-D

Další zádrhel bývá i to, že v těchto historických autobusech nebývá svítící tabule se jmény zastávek a pokud ano, tak jen v Kanji - což pro mě je jak rozsypaný čaj. Jména zastávek pak hlásí jen třeba řidič v rozhlasu a občas mu ani není rozumět. Takže tady se vyplatí mít zapnutou GPS nebo případně se ptát řidiče, pokud víte jméno zastávky nebo slavné atrakce poblíž.

 Jigoku

Já jsem při své první jízdě tak trochu zazmatkovala, že přejedu. Takže jsem vystoupila o zastávku dříve, než bylo nutné. Obvykle se prý JIGOKU procházejí od shora dolů. Já jsem to vzala naopak. Ale nevadilo to. Jen jsem musela celou dobu do kopce.

Musím říci, že jednotlivá jezírka jsou nádherná. Byla jsem tam v květnu, takže zrovna v jejich okolí kvetlo spoustu azalek a celkově většinou nejbližší okolí bylo udělané ve stylu japonské zahrady. Horší bylo vzdálenější okolí některých jezírek. To vypadalo, jak kdyby vypadlo z nějakého zábavního parku v 80tých letech. Byly tam ohromné barevné sochy japonských postaviček, které měly být rádoby roztomilé. Nebo v okolí jednoho jezírka byla ZOO, ale opět vypadala jak ze 70tých let včetně mříží atd. U jiného jezírka zas chovali krokodýly, ale jinde zas byl moc pěkný skleník nebo šintoistický chrám.

Hodně často se v okolí jezírek nacházely kameny označené provazem s papírovými třásněmy - typický znak pro posvátnou věc. Další zajímavostí bylo, že v několika jezírkách vařili vajíčka. Jednoduše jste tam viděli koš zakrytý síťkou a o kousek dál pak prodávaly černá vajíčka - tedy neměla jsem odvahu si také koupit, ale o to s větší chutí jsem si koupila místní pudink, který měl být ochucený minerální solí - ale těžko říct, jestli jsem rozuměla správně. Každopádně byl moc dobrý :-)

Když jsem se dostatečně vynadívala na jezirka v jedné části, nasedla jsem na autobus, který mě odvezl k dalším. Musím říci, ty zbylé dvě atrakce jsou hodně daleko. I jízda autobusem tam trvala cca 30 minut. Ale rozhdně to nebyla nuda. Autobus vyjel až na kopec nad město a mě se díky tomu naskytl pohled na téměř celé Beppu. Ještě teď vidím před očima sluncem ozářené domy a bílý dým, který stoupá asi ze stovky míst.

U posledních atrakce jsem vyloženě měla štěstí. Byl tam asi dvoumetrový gejzír, co tryská každou půlhodinu. Já tam přijdu a hned u vstupu mi naznačují, že mám spěchat. Přijdu na místo a zrovna to začne. Krása. Kdybych přišla o dvě minuty déle, tak už bych musela na další čekat pul hodiny a to by mi zas ujel poslední dobrý spoj do města.

Občas sice šlověk má nějaké plány, ale pak natrefí na něco, co chěl vidět/zažít, daleko dříve než by čekal.. Tak jako když jsem vystoupila odhadem poblíž lázní, kam jsem se chtěla jít vykoupat a natrefila jsem na kuchyni pod širým nebem, kde jsem si mohla uvařit jídlo na páře - trochu turistická atrakce, ale akorát byl čas k večeři a já to opravdu chtěla ochutnat. Cestou od zastávky k vybraným lázním zrovna bylo místo, kde umožňovali si takové jídlo uvařit.

Byla tam otevřená venkovní kuchyně s tím, že vzadu byla restarace, kde si člověk mohl koupit jídlo jak hotové, tak i právě jen suroviny na vaření v páře. Jako neznalá jsem hned přistoupila k pokladně, ale k mému překvapení mě servírka hned odvedla k automatu, kde byly tlačítka s obrázky s tím, co nabízejí. Naštěstí mi pomohla i automat obsloužit, jinak bych si vůbec nevěděla rady. Tohle je totiž v japonsku poměrně bežná záležitost. Na objednávky mají automat, kde si jidlo vyberete a zaplatíte. Pak jdete k pultu a tam už jen předáte lísteček s objednávkou. Bohužel, ne vždy na něm mají obrázky. Občas se stane, že vše je jen v kanji nebo v kaně. To pak je trochu loterie, ale buď se člověk může zeptat, nebo prostě spoléhat na štěstí :-D

Každopádně tady mi obrázek hodně pomohl. Vybrala jsem si zeleninovo/houbovo/vaječný set (sety s masem byly moc drahé a navíc, to se vaří déle). Chvilku po objednávce mi to i přinesly. Vše úhledně v ošatkách a nasměrovali mě pod střížku, kde byly jednotlivé parní "hrnce". Nic jiného než dřevéné ohrádky nad vyvěrající párou ze země. Dostala jsem budík a byla jsem poučena jak dlouho jednotlivé suroviny vařit. Byla jsem trochu nervózní, ale personál byl moc ochotný a i s tímhle mi pomohl.

Výsledek tak opravdu stál za to. Ještě v životě jsem neměla tak dobrou zeleninu a houby aniž bych je jakkoli dochucovala. Pára a minerly v ní obsažené surovinám dodaly nepopsatelnou lehkou příchuť. Zkrátka rozhodně doporučuji vyzkoušet.

Za zmínku stojí i místní pramínek. Jeden z mála, který byl v okolí pitelný. Chutnal jak vincentka jen možná trochu víc do slana.

Na záver ještě musím zmínit hřeb večera. Onsen. Tady se totiž zrodila už moje asi celoživotní záliba. Onsen doslova zbožňuju a dd té doby jsem jich navštívila už přes třicet. Přesto zrovna i tyhle první můžu s klidem doporučit. Hyotan Onsen jsou prý slavné pro své pískové koupele. Ale ani ty nemusíte mít aby jste si to tam užili - pokud si pamatuju, jsou docela drahé a náročné na čas. "Obyčejné" onsen uvnitř jsou také fajn. Do teď si pamatuju pocit, kdy jsem si tam nechávala záda masírovat proudem vody, procházela se poprvé po Keplerově chodníku. Zkoušela různě teplé bazénky a na závěr se šla naložit do venkovního jezírka s vodopádem. 

A tady také nikdy nezapomenu na tak trochu společenský trapas, který nakonec dopadl dobře. Samozřejmě jsem tam šla pečlivě umytá, ale jako neznalá některých nepsaných pravidel jsem tam šla s rozpuštěnými vlasy. Jezírko s vodopádem bylo nádherné a mě nenapadlo nic lepšího než si lehnout na hladinu a pozorovat oblohu. V japonských lázních to ale úplně obvyklé není. Japonci v onsen jen sedí - více či méně ponoření do vody. Hlavu si ale běžně nenamáčejí - což já jsem samozřejmě porušila a ještě k tomu s rozpuštěnými vlasy - japonky si je obvykle smotají do drdólu a přes ně ovážou ručník do turbanu, aby zkrátka vlasy neznečistily lázeň. 

Naštěstí  ve venkovním jezírku jsem byla jen já a tři mladé holky. Ty na mě ze začátku koukaly podezíravě, ale když viděly, jak si ten pohled nahoru užívám (hvězdy přes osvětlení moc vidět nebyly, přesto to byl moc pěkný výhled), tak mě zkusily napodobit. Nakonec jsme tam na hladině ležely všechny čtyři a byla sranda je vidět, jak si to taky užívají, i když jsem jim tenkrát nerozuměla ani slovo.