Každý průvodce po Japonsku doporučuje Osaku jako jedno z míst, které určitě musíte vidět. Já bohužel po její návštěvě tento názor nesdílím. Osaka z mého pohledu je místo, které pokud vyloženě netoužíte ochutnat místní speciality, můžete s klidným srdcem vynechat. Vše, co bylo z mého pohledu zajímavého na Osace, jsem pak viděla i někde jinde a v daleko lepším provedení/s daleko lepší atmosférou atd. Jedinou výjimku tvoří Sumiyoshi Taisha, komplex svatyní, který leží na okraji města a určitě stojí za viděni.
Osaka sama o sobě je město, které bylo několikrát zničeno - naposled za druhé světové války - a díky tomu ztratilo svou kouzelnou atmosféru, jenž nepochybně kdysi dávno mělo. Je to město, plné šedivých budov, zadrátované od shora až dolů, kde se v šedi betonu občas objeví nějaký ten chrám, případně zajímavý park, nebo se můžete podívat na dominantu města - rádoby středověký hrad, který je postaven opět z betonu a při bližším prozkoumání je to vidět :-(
Nemohu ale Osaku jen pomlouvat. Když to vezmu kolem, nebylo to tam vůbec špatné, jen zkrátka byla asi nejobyčejnější město, které jsem v Japonsku viděla. První dojmy po příjezdu dokonce vypadaly velice slibně. Ubytování v hostelu proběhlo bez problémů a personál by velice ochotný a připravený na turisty.
S klíčem od pokoje jsem dostala i středně podrobnou mapku/plánek, kde byla vyznačena významná místa v okolí hostelu. Zdůrazňuji STŘEDNĚ podrobnou, protože na té mapce (a na všech ostatních, co jsem později dostala) neodpovídaly vzdálenosti skutečnosti, menší uličky tam chyběly, ale "hlavně", že tam byly obrázky :-D - to asi je poznávací znamení všech Japonských mapek pro turisty. Jsou velice dobré v tom, že vám povědí, co je v okolí a naznačí vám i směr, ale rozhoně není dobré na ně úplně spoléhat. Já jsem byla ráda, že jsem na podobné situace myslela už v ČR. Pořídila jsem si mapu do telefonu (stáhnula jsem si Maps With Me, protože Google Maps neposkytují Japonsko offline a tyhle mapy můžu s klidným svědomím doporučit. Za 100 Kč jsou překvapivě podrobné a poměrně hodně aktuální - jen občas byl problém s různým přepisem místních názvů do latinky) a používala jsem GPS. Ne proto, že bych měla špatný orientační smysl, ale v Japonsku prostě se nemáte čeho chytit. Neumím Kanji, takže jsem si nemohla přečíst jména ulic (nemluvě o tom, že Japonci na ulice tak moc nehrají - mají trochu jiný systém adresace) . V latince ve velkých městech sice značí hlavní třídy, ale hodně často se mi stalo, že jsem přišla na křižovatku, tam viděla název třídy, ale nikde jsem neviděla název ulice, se kterou se třída kříží.... takže vlastně jsem stále nevěděla, kde jsem - jakou vzdálenost jsem urazila - pokud jsem chtěla někde odbočit atd. Prostě GPS mě mnohokrát zachránila, když jsem chtěla někam trefit a pokud neumíte výborně japonsky, rozhodně si něco takového pořiďte. Ušetříte spoustu času, který by jste jinak zabili blouděním - případně obcházením/objížděním pokud by jste se pohybovali jen po hlavních třídách.
Tak a zpět k mému cestování. Na mapce, co jsem dostala, byl téměř za rohem vyznačen Okonomiyaki shop/restaurace/nebo já nevím, jak to přeložit. Ehm, byla docela fuška to místo najít - párkrát jsem váhala na křižovatkách. Ale s trochou štěstí jsem ho našla hned na poprvé. Vchod byl značen tradyčním způsobem - pár znaků v Kanji, jedna menší cedule na ulici a ve dveřích Japonské klasické rozhrnovací plátna se nějakým znakem. Vůně, linoucí se zevnitř, mě ujistila, že jsem na správném místě, takže jsem sebrala odvahu a vstoupila - můj první japonský shop/restaurace...juuu... nezklamal. Byla to taková malinkatá místnůstka. Něco kolem 3x3 metry. Na jedné straně byly tři stolečky, na druhé straně byla obrovská plechová plotna, co měla na jedné straně barové židličky a na druhé stál majitel restaurace a zrovna jednu úžasně vonící Okonomiyaki placku připravoval. Místnůstka a její vybavení už znatelně měly něco za sebou - dýchala z ní atmosféra jako kdyby jste vstoupili do obchůdku snad někde z padesátých let. Neuvěřitelné... Přesto to nepůsobilo odpudivě, ale naopak útulně. Zkusila jsem pozdavit Japonsky - jedna z mála věcí co umím :-D A pak už jsem musela v angličtině. Majitel naštěstí anglicky mluvil poměrně obstojně a k mé velké radosti měl i anglické menu (ze zkušenosti mohu říci, že se na anglické menu se vyplatí ptát, pokud mají, rádi vám ho přinesou, ale málokdy s ním přijdou hned na poprvé - asi tak nějak předpokládají, že aspoň trochu japonsky umíte, nebo já nevím).
Meníčko bylo poměrně skromné. Skládalo se hlavně z několika verzí okonomiaky - s nudlema/bez nudlí, s kuřecím/vepřovým/hovězím/bez masa a pak ještě pár speciálních co už si nepamatuji. Potom tam bylo ještě pár dalších dobrůtek, co majitel nabízel - jako třeba osmahnuté mořské plody atd.. Já jsem si vybrala vepřové okonomiyaki s nudlema. Musím říci, byly to úplné chuťové orgie. Směsice vajíčka, křupající zeleniny, úžasně vláčných nudlí/šťavnatých plátečků masa a vše zalité neuvěřitelně dobrou okonomiyaky omáčkou nepopsatelné kořeněné sladko slané chuti. Nevěděla jsem ale jak to jíst, dostala jsem k tomu takovou špachtličku na porcování/nabírání a hůlky. Moc mi to s nima nešlo, i když jsem poctivě doma trénovala, ale snažila jsem se. Naštěstí hned od začátku - narozdíl od jistého Poláka...
V téhle malé restauraci jsem totiž dala do řeči s jedním Američanem a s Polákem, neznali jsme se, ale díky tomu, že jsme byli všichni cizinci, začali jsme se spolu bavit - to se mi stává na cestách často. Američan byl v Osace už podruhé - USA mají s Japonskem dohodu, že studenti mohou v Japonsku nějakou dobu pracovat a cestovat na speciální visum. Polák tam byl jen na 14 dní na dovolené. Už skoro odjíždel domů, ale svěřil se, že to vůbec neumí s hůlkama, tak za celou dobu v Japonsku nechodil do restaurací a jedl jen v hotelu. Hrůza!! Jak jen mohl !! Přišel o tak moc úžasných chutí jen proto, že se styděl!! Tak jsme ho s tím Amíkem tak nějak zasvědcovali do držení hůlek - majitel obchodu takticky mlčel, ale asi se hodně bavil, pokud nám rozuměl :-D Každopádně podařilo se a týpek z Polska se úspěšně najedl.
Když jsem se dostala ven, byla už tma. V jižní části Japonska se stmívá o dost rychleji, než u nás. Je zkrátka znát, že je to více na jihu než ČR. Přesto jsem tak nějak spoléhala na pověst Japonska, že je jednou z nejbezpečnějších zemí na světě a pokračovala jsem v prozkoumávání okolí. Přeci jen, bylo něco málo po osmé večerní. Vyrazila jsem po hlavní třídě směr velké nákupní středisko. Míjela jsem malé obchůdky se vším možným, všude na ulicích parkovaly kola. Spousta cyklistů mě jen tak míjela. Zkrátka taková poměrně rušná ulice. Najednou vidím takovým takový divný velký pytel na chodníku. Bylo mi to divné, všude ulice byly čisté a najednou tohle. Až když jsem přišla blíže, zjistila jsem, že je to bezdomovec schoulený ve spacáku. Spokojeně si ležel na chodníku po jedním mostkem. Lidi ho ignorovali a on je. Jen já jsem byla v šoku. Tahle spát někoho na chodníku jsem ještě neviděla. Joo i tohle jsou dojmy z Osaky.
Kýžené nákupní středisko bylo dále než jsem odhadovala, ale našla jsem ho bez problémů - okupovalo hned tři čtvtrtě budov kolem jedné velké několikapatrové křižovatky. Zajímavý pohled. Křižovatka pro auta, pod tím křížovatka vlaků. Několik úrovní můstků pro pěší. Komplex mezi sebou propojených budov. Velké bilboardy. Zkrátka supermoderní Japonsko. Já jsem tam mířila kvůli bankomatu - jak už jsem zmiňovala v jiném článečku - v Japonsku není snadné vybírat peníze. Ne každý bankomat přijímá cizí kreditky/debitky. Hned v prvním koutku pro bankomaty ale byl jeden, co to uměl a já si mohla vybrat. Mylně jsem tedy nabyla dojmu, že výběry nebudou problém a rozhodla se vybrat jen 20 000 Jenů. (Chyba!! Měla jsem si vybrat víc, později jsem měla hodně velké problémy při hledání nějakého dalšího bankomatu).
Na nákupy moc nejsem, tak místo abych se potulovala po obchodech, rozhodla jsem se, že se půjdu podívat ještě na Shitennoji Temple. Na mapce to bylo kousíček, ale opět to bylo dále než to vypadalo. Cestou jsem potkala pár dalších bezdomovců - posedávali/polehávali běžně na chodníku, hlavně poblíž nějakých mostků, stříšek, ale nežebrali, ničím nerušili a kupodivu ani nesmrděli na dálku jak někteří u nás... Byli zkrátka jiní než ti naši a nebo bezdomovci, co jsem viděla v Americe.
Další zajímavůstkou byl pohled na Osacký hrad. V dáli se na jedné tyčila taková bílá osvětlená silueta a já jsem si říkala, jee, tak tam půjdu zítra. Když ale jdu delší dobu a mění se mi úhel pohledu, říkám si, tyjo, ten hrad je nějakej divněj... kde je ten kopec, kde by měl stát... jdu ještě dál/blíž k tomu hradu... a najednou vidím, že je to výšková budova s fasádou v horní části, co jen připomíná hrad :-D Zkrátka Japonci jsou v tomhle šílení a to nejen jednou. Podobnou stavbu jsem viděla i v Matsušimě.
Chrám Shitennoji byl jedním z míst, které se mi také v Osace líbily. Jen jeho lesk později vybledl v porovnání s ostatníma. Přesto ve mně zanechal nádherné vzpomínky. Dorazila jsem tam kolem deváté večer. Hlavní nádvoří chrámového komplexu je volně přístupné a v tuhle dobu tam téměř nikdo nebyl. Jen občas si tamtudy místní zkracovali cestu. Vše bylo nádherně osvětleno. Vstupní kammenná Torii. Cesta lemovaná kamennými lampami, fontánka s očistnou vodou a naběrátky... různé budovy a brány s klenutou střechou... a hlavní střed chrámu s vysokou pagodou obehnaný zdí a branou střeženou dvěma obřími sochami ochránců. Kouzelné. Plus navíc, vybavily se se mi scény z anime Gantz. Ruku do ohně bych za to nedala, ale myslím si, že ten velký souboj v chrámu, kde místo soch byli mimozemšťani se odehrával tady v Osace :-) Joo díky Ganz se už nikdy nebudu dívat na budhistické guardinay/ochránce jako dříve :-D
Fotila jsem tam jak o život. Sice jsem neměla stativ, ale občas je nějaká fotka i použitelná. (Bohužel zrovna ti guardiani vyšly rozmazaně - že by se zrovna pohnuli? ;-) Ty povedenější fotky jsou TADY na flickeru. A škoda jen, že jsem se nemohla podívat dovnitř. Tahle vnitřní část komplexu byla už na noc zavřená.
No a další den vám popíšu zas někdy jindy. Tenhle článeček je dlouhý až až...