pátek 27. září 2013

Cestování po Japonsku - část třetí - Osaka

Každý průvodce po Japonsku doporučuje Osaku jako jedno z míst, které určitě musíte vidět. Já bohužel po její návštěvě tento názor nesdílím. Osaka z mého pohledu je místo, které pokud vyloženě netoužíte ochutnat místní speciality, můžete s klidným srdcem vynechat. Vše, co bylo z mého pohledu zajímavého na Osace, jsem pak viděla i někde jinde a v daleko lepším provedení/s daleko lepší atmosférou atd. Jedinou výjimku tvoří Sumiyoshi Taisha, komplex svatyní, který leží na okraji města a určitě stojí za viděni.


Osaka sama o sobě je město, které bylo několikrát zničeno - naposled za druhé světové války - a díky tomu ztratilo svou kouzelnou atmosféru, jenž nepochybně kdysi dávno mělo. Je to město, plné šedivých budov, zadrátované od shora až dolů, kde se v šedi betonu občas objeví nějaký ten chrám, případně zajímavý park, nebo se můžete podívat na dominantu města - rádoby středověký hrad, který je postaven opět z betonu a při bližším prozkoumání je to vidět :-(

Nemohu ale Osaku jen pomlouvat. Když to vezmu kolem, nebylo to tam vůbec špatné, jen zkrátka byla asi nejobyčejnější město, které jsem v Japonsku viděla. První dojmy po příjezdu dokonce vypadaly velice slibně. Ubytování v hostelu proběhlo bez problémů a personál by velice ochotný a připravený na turisty.

S klíčem od pokoje jsem dostala i středně podrobnou mapku/plánek, kde byla vyznačena významná místa v okolí hostelu. Zdůrazňuji STŘEDNĚ podrobnou, protože na té mapce (a na všech ostatních, co jsem později dostala) neodpovídaly vzdálenosti skutečnosti, menší uličky tam chyběly, ale "hlavně", že tam byly obrázky :-D - to asi je poznávací znamení všech Japonských mapek pro turisty. Jsou velice dobré v tom, že vám povědí, co je v okolí a naznačí vám i směr, ale rozhoně není dobré na ně úplně spoléhat. Já jsem byla ráda, že jsem na podobné situace myslela už v ČR. Pořídila jsem si mapu do telefonu (stáhnula jsem si Maps With Me, protože Google Maps neposkytují Japonsko offline a tyhle mapy můžu s klidným svědomím doporučit. Za 100 Kč jsou překvapivě podrobné a poměrně hodně aktuální - jen občas byl problém s různým přepisem místních názvů do latinky) a používala jsem GPS. Ne proto, že bych měla špatný orientační smysl, ale v Japonsku prostě se nemáte čeho chytit. Neumím Kanji, takže jsem si nemohla přečíst jména ulic (nemluvě o tom, že Japonci na ulice tak moc nehrají - mají trochu jiný systém adresace) . V latince ve velkých městech sice značí hlavní třídy, ale hodně často se mi stalo, že jsem přišla na křižovatku, tam viděla název třídy, ale nikde jsem neviděla název ulice, se kterou se třída kříží.... takže vlastně jsem stále nevěděla, kde jsem - jakou vzdálenost jsem urazila - pokud jsem chtěla někde odbočit atd. Prostě GPS mě mnohokrát zachránila, když jsem chtěla někam trefit a pokud neumíte výborně japonsky, rozhodně si něco takového pořiďte. Ušetříte spoustu času, který by jste jinak zabili blouděním - případně obcházením/objížděním pokud by jste se pohybovali jen po hlavních třídách.


Tak a zpět k mému cestování. Na mapce, co jsem dostala, byl téměř za rohem vyznačen Okonomiyaki shop/restaurace/nebo já nevím, jak to přeložit. Ehm, byla docela fuška to místo najít - párkrát jsem váhala na křižovatkách. Ale s trochou štěstí jsem ho našla hned na poprvé. Vchod byl značen tradyčním způsobem - pár znaků v Kanji, jedna menší cedule na ulici a ve dveřích Japonské klasické rozhrnovací plátna se nějakým znakem. Vůně, linoucí se zevnitř, mě ujistila, že jsem na správném místě, takže jsem sebrala odvahu a vstoupila - můj první japonský shop/restaurace...juuu... nezklamal. Byla to taková malinkatá místnůstka. Něco kolem 3x3 metry. Na jedné straně byly tři stolečky, na druhé straně byla obrovská plechová plotna, co měla na jedné straně barové židličky a na druhé stál majitel restaurace a zrovna jednu úžasně vonící Okonomiyaki placku připravoval. Místnůstka a její vybavení už znatelně měly něco za sebou - dýchala z ní atmosféra jako kdyby jste vstoupili do obchůdku snad někde z padesátých let. Neuvěřitelné... Přesto to nepůsobilo odpudivě, ale naopak útulně. Zkusila jsem pozdavit Japonsky - jedna z mála věcí co umím :-D A pak už jsem musela v angličtině. Majitel naštěstí anglicky mluvil poměrně obstojně a k mé velké radosti měl i anglické menu (ze zkušenosti mohu říci, že se na anglické menu se vyplatí ptát, pokud mají, rádi vám ho přinesou, ale málokdy s ním přijdou hned na poprvé - asi tak nějak předpokládají, že aspoň trochu japonsky umíte, nebo já nevím).


Meníčko bylo poměrně skromné. Skládalo se hlavně z několika verzí okonomiaky - s nudlema/bez nudlí, s kuřecím/vepřovým/hovězím/bez masa a pak ještě pár speciálních co už si nepamatuji. Potom tam bylo ještě pár dalších dobrůtek, co majitel nabízel - jako třeba osmahnuté mořské plody atd.. Já jsem si vybrala vepřové okonomiyaki s nudlema. Musím říci, byly to úplné chuťové orgie. Směsice vajíčka, křupající zeleniny, úžasně vláčných nudlí/šťavnatých plátečků masa a vše zalité neuvěřitelně dobrou okonomiyaky omáčkou nepopsatelné kořeněné sladko slané chuti. Nevěděla jsem ale jak to jíst, dostala jsem k tomu takovou špachtličku  na porcování/nabírání a hůlky. Moc mi to s nima nešlo, i když jsem poctivě doma trénovala, ale snažila jsem se. Naštěstí hned od začátku - narozdíl od jistého Poláka...

V téhle malé restauraci jsem totiž dala do řeči s jedním Američanem a s Polákem, neznali jsme se, ale díky tomu, že jsme byli všichni cizinci, začali jsme se spolu bavit - to se mi stává na cestách často. Američan byl v Osace už podruhé - USA mají s Japonskem dohodu, že studenti mohou v Japonsku nějakou dobu pracovat a cestovat na speciální visum. Polák tam byl jen na 14 dní na dovolené. Už skoro odjíždel domů, ale svěřil se, že to vůbec neumí s hůlkama, tak za celou dobu v Japonsku nechodil do restaurací a jedl jen v hotelu. Hrůza!! Jak jen mohl !! Přišel o tak moc úžasných chutí jen proto, že se styděl!!  Tak jsme ho s tím Amíkem tak nějak zasvědcovali do držení hůlek - majitel obchodu takticky mlčel, ale asi se hodně bavil, pokud nám rozuměl :-D Každopádně podařilo se a týpek z Polska se úspěšně najedl.


Když jsem se dostala ven, byla už tma. V jižní části Japonska se stmívá o dost rychleji, než u nás. Je zkrátka znát, že je to více na jihu než ČR. Přesto jsem tak nějak spoléhala na pověst Japonska, že je jednou z nejbezpečnějších zemí na světě a pokračovala jsem v prozkoumávání okolí. Přeci jen, bylo něco málo po osmé večerní. Vyrazila jsem po hlavní třídě směr velké nákupní středisko. Míjela jsem malé obchůdky se vším možným, všude na ulicích parkovaly kola. Spousta cyklistů mě jen tak míjela. Zkrátka taková poměrně rušná ulice. Najednou vidím takovým takový divný velký pytel na chodníku. Bylo mi to divné, všude ulice byly čisté a najednou tohle. Až když jsem přišla blíže, zjistila jsem, že je to bezdomovec schoulený ve spacáku. Spokojeně si ležel na chodníku po jedním mostkem. Lidi ho ignorovali a on je. Jen já jsem byla v šoku. Tahle spát někoho na chodníku jsem ještě neviděla. Joo i tohle jsou dojmy z Osaky.

Kýžené nákupní středisko bylo dále než jsem odhadovala, ale našla jsem ho bez problémů - okupovalo hned tři čtvtrtě budov kolem jedné velké několikapatrové křižovatky. Zajímavý pohled. Křižovatka pro auta, pod tím křížovatka vlaků. Několik úrovní můstků pro pěší. Komplex mezi sebou propojených budov. Velké bilboardy. Zkrátka supermoderní Japonsko. Já jsem tam mířila kvůli bankomatu - jak už jsem zmiňovala v jiném článečku - v Japonsku není snadné vybírat peníze. Ne každý bankomat přijímá cizí kreditky/debitky. Hned v prvním koutku pro bankomaty ale byl jeden, co to uměl a já si mohla vybrat. Mylně jsem tedy nabyla dojmu, že výběry nebudou problém a rozhodla se vybrat jen 20 000 Jenů. (Chyba!! Měla jsem si vybrat víc, později jsem měla hodně velké problémy při hledání nějakého dalšího bankomatu).

Na nákupy moc nejsem, tak místo abych se potulovala po obchodech, rozhodla jsem se, že se půjdu podívat ještě na Shitennoji Temple. Na mapce to bylo kousíček, ale opět to bylo dále než to vypadalo. Cestou jsem potkala pár dalších bezdomovců - posedávali/polehávali běžně na chodníku, hlavně poblíž nějakých mostků, stříšek, ale nežebrali, ničím nerušili a kupodivu ani nesmrděli na dálku jak někteří u nás... Byli zkrátka jiní než ti naši a nebo bezdomovci, co jsem viděla v Americe. 

  
Další zajímavůstkou byl pohled na Osacký hrad. V dáli se na jedné tyčila taková bílá osvětlená silueta a já jsem si říkala, jee, tak tam půjdu zítra. Když ale jdu delší dobu a mění se mi úhel pohledu, říkám si, tyjo, ten hrad je nějakej divněj... kde je ten kopec, kde by měl stát... jdu ještě dál/blíž k tomu hradu... a najednou vidím, že je to výšková budova s fasádou v horní části, co jen připomíná hrad :-D Zkrátka Japonci jsou v tomhle šílení a to nejen jednou. Podobnou stavbu jsem viděla i v Matsušimě.

Chrám Shitennoji byl jedním z míst, které se mi také v Osace líbily. Jen jeho lesk později vybledl v porovnání s ostatníma. Přesto ve mně zanechal nádherné vzpomínky. Dorazila jsem tam kolem deváté večer. Hlavní nádvoří chrámového komplexu je volně přístupné a v tuhle dobu tam téměř nikdo nebyl. Jen občas si tamtudy místní zkracovali cestu. Vše bylo nádherně osvětleno. Vstupní kammenná Torii. Cesta lemovaná kamennými lampami, fontánka s očistnou vodou a naběrátky... různé budovy a brány s klenutou střechou... a hlavní střed chrámu s vysokou pagodou obehnaný zdí a branou střeženou dvěma obřími sochami ochránců. Kouzelné. Plus navíc, vybavily se se mi scény z anime Gantz. Ruku do ohně bych za to nedala, ale myslím si, že ten velký souboj v chrámu, kde místo soch byli mimozemšťani se odehrával tady v Osace :-) Joo díky Ganz se už nikdy nebudu dívat na budhistické guardinay/ochránce jako dříve :-D

Fotila jsem tam jak o život. Sice jsem neměla stativ, ale občas je nějaká fotka i použitelná. (Bohužel zrovna ti guardiani vyšly rozmazaně - že by se zrovna pohnuli? ;-)  Ty povedenější fotky jsou TADY na flickeru. A škoda jen, že jsem se nemohla podívat dovnitř. Tahle vnitřní část komplexu byla už na noc zavřená.



No a další den vám popíšu zas někdy jindy. Tenhle článeček je dlouhý až až... 

středa 18. září 2013

Cestování po Japonsku - část druhá - příjezd

V první části jsem popisovala své plánování cesty. A tady se trochu rozepíšu o svých prvních dojmech z Japonska. Jedenáct hodin v letadle uteklo rychleji než jsem čekala. Trocha spánku, dva filmy a už jsem byla na letišti v Naritě. To je mezinárodní letiště "kousek" od Tokya. Celní kontrolou jsem prošla bez problémů, nevezla jsem si žádné cigarety, alkohol, ani třeba nějaký ten salám - tohle prý docela hlídaji :-D Poměrně rychle jsem se zorientovala v plánku letiště a podle návodu, který jsem obdržela k Rail Passu jsem našla i místo, kde mi voucher vymění za skutečný pas. 

Překvapila mě tam poměrně velká fronta. Při pohledu na patnáct lidí před sebou mi hned hlavou problesklo, že nemám šanci stihnout ani jeden z vlaků do Osaky, které jsem si vyhledala. Naštěstí mezi námi pobíhala už jedna Japonka, která rozdávala kartičky, co bylo třeba vyplnit a odpovídala (anglicky) na dotazy ještě dříve, než jsme se dostali na řadu k přepážce. Zkrátka velice organizované čekání které je zkrácené na minimum - to je pro Japonce typické. Když na mě došla řada, dostala jsem konečně vytoužený Pass. Je to taková obyčejná papírová knížečka formátu A5, ke které je přilepeno vaše jméno, pár dalších věcí a datum platnosti. Nechtěli po mě ani fotku :-D Navíc mi u přepážky ochotně vyhledali vlaky do Osaky a udělali potřebné rezervace - když máte JR Pass, tak jsou rezervace zdarma.

  Cesta vlakem - okolí Tokya

Vlakové nástupiště jsem v Naritě našla s našla s přehledem. JR Pas jsem ukázala pracovníkovi u turniketů a celá natěšená jsem nasedla do vlaku.  Jela jsem takovým "obyčejným", i když bezchybně uklizeným vlakem. Trochu nemilé rozčarování i bylo, že display nade dveřma obvykle neukazuje následující stanice. Nápisy se tam sice střídají ve třech verzích (Kanji, hiragana a naglicky psaný nápis), ale častěji tam proběhne, že ve vlaku nemáte kouřit než aby se vám ukázala stanice, co bude následovat nebo jméno cílové destinace. Nevyplatí se ani spoléhat na hlášení z intercomu. Je to velice potichu plus japonská výslovnost některých míst je hodně jiná od té české nebo anglické verze. Takže jedinou mojí záchranou byly hodinky a rozpis časů, kdy mám kam dorazit - prozíravě jsem si to nechala v Naritě od té ochotné paní za přepážkou vytisknout. 

Vlaky jsou tam naštěští vážně přesné, takže v Tokyu jsem vystoupila na správné stanici a šla jsem hledat nástupiště na Shinkansen do Osaky. Vlakové nádraží je tam hodně velký a pro cizince, co neví co hledat, je to vyloženě bludiště a to hned několikapatrové. Nádraží jsou obvykle rozdělena na části, kam smíte bez jízdenky, pak je tam část, kde můžete s jízdenkou na normální vlak a pak je tam část, kde musíte mít jízdenku na Shinkansen (nebo tak jsem to aspoň pochopila já). S JR pasem můžete naštěstí všude, jen nemůžete projít jak všichni ostatní turniketem, ale musíte pas ukázat pracovníkovi, který vždy stojí/sedí na straně u turniketů. Sice je to otrava, jít za tím člověkem a ukazovat mu pas vždy, když jdete dovnitř nebo ven, ale výhoda je, že se ho i můžete zeptat. Ze zkušenosti můžu říct, že tito pracovníci železnic sice moc anglicky neumí, ale bez problémů vám umějí zodpovědět ty nejzákladnější jednoduché otázky typu: "Ze kterého nástupiště mi jede vlak tam a tam?", případně "Kde je nástupiště číslo XX?".  Vždy mi tito lidé ochotně ukázali cestu a i přesto, že třeba hned za nima vysela velká cedule, kde občas probliknul anglický text s cílovými zastávkami atd.  Takže nebojte se a ptejte se. Lepší než pobíhat po nádraží a nevědět odkud váš vlak odjíždí. 

 Čajová plantáž

A teď zas k mé cestě, uspěšně jsem se zeptala na číslo svého nástupiště a dokonce jsem ho i bez problémů našla - pro číslování nástupišť naštěstí používají arabské číslice. Byla jsem na sebe hrdá, našla jsem ho s předstihem, na tabulce nahoře opravdu občas problikl nápis Osaka a i uvedený čas seděl. Našla jsem si část, kde měl stát vagón, kde jsem měla místenku a ve zbývajícím čase jsem vytáhla foťák a začala jsem dělat snímky přijíždějícího Shinkansenu. Pak jsem si do něj s klidem nastoupila s tím, že odjíždí až za čtyři minuty, ale ouha...vlak se rozjel jen co jsem nastoupila...no nevadí, asi jsem fotila déle než jsem si myslela. Jdu najít své sedadlo. Hmm...vedle sedí nějaký pán...budu si muset dát batoh nahoru (není tam jinak moc místa na zavazadla). Požádám tedy toho pána aby mi s tím pomohl a společnými silami vyzvednem mých 16 kg nahoru. Spokojeně se usadím a čekám na průvodčího. Přijde během chvilku. Zkotroluje mi jízdenku a poměrně dobrou angličtinou na mě: "Sedíte ve špatném vlaku. Prosím vystupte na příští zastávce. Váš vlak tam přijede za 3 minuty".  Jsem byla v šoku. Oni do Osaky jedou dva vlaky v rozmezí tří minut a to ze stejného nástupiště! :-D No byla to zkušenost a jsem ráda, že jsem nemusela platit pokutu. On JR pas se na některé vlaky nevztahuje a tohle byl jeden z nich.  A každopádně od té doby jsem si už dávala pozor nejen na cílovou destinaci, ale taky jestli sedí jméno/číslo vlaku - bývá zobrazené na displayi vedle dveří u každého vagonu.

Na podruhé jsem už nasedla do správého vlaku. Shinkanseny byly pro mne tak trochu zklamání. Jsou co se týče interiéru podobné naším Intercity vlakům. Nemají kupéčka. Ve vagónu jsou sedadla na jedné straně myslím pro tři na druhé straně pro dva lidi. Sedadla se ale dají otáčet, takže pokud vás jede více, můžete pohodlně sedět proti sobě. Ovšem musíte být potichu. V téměř každém vlaku je to zdůrazňováno, že nesmíte rušit ostatní cestující. Také jsem doufala, že tam budou elektrické zásuvky na dobití mobilního telefonu atd. jsou tam, ale není to pravidlo - byly jen asi ve 3 vlacích - takže rozhodně na to nespoléhat. Jízda samotného vlaku je velice tichá. Ani vám nepřijde, že jedete 200 km/h. Takže sice u jízdy Shinkansenem jsem neměla pocit nějaké vyjimečnosti ani luxusu, který jsem očekávala, ale rozhodně byla velice pohodlná. Navíc krajina za oknem byla pro nová. Doslova jsem hltala pohled na rýžová políčka, která střídá městská zástavba + spousta elektrických drátů a hory na pozadí - tak vypadalo okolí Tokya. Později už to byly hory, políčka a spíš jen vesničky. Pak jsme projížděli horami a na svazích se místo rýže začaly objevovat čajovníkové plantáže. Domky byly umístěné vysoko ve svahu a yzroveň mezi nimi byly bambusové háje... pak nějaký ten tunel... a pak už zas krajina podobná té u Tokya - to už jsme se blížili k Osace.

 Cesta vlakem - někde mezi Tokyem a Osakou

Do Osaky - tedy přesněji do obřího železničního uzlu s názvem Shin-Osaka jsem už tedy dorazila bez problémů. Ovšem tam na mě dolehla tíže toho, že neumím Japonsky. Potřebovala jsem získat plánek vlaků v Osace a zeptat se jak se dostanu na zastávku Shin-Inamiya. U přepážky na informacích totiž moc nemluvil týpek anglicky. Takže domluva rukama nohama byla těžká, ale nakonec pochopil. Dal mi plánek a dokonce zvládl napsat i číslo nástupiště ze kterého jezdí Osaka loop line. Pak jsem tedy ještě chvíly pobíhala po tom obřím nádraží a hledala ho, ale nakonec zas dobří zaměstnanci drah poradili a nasměrovali mě. 

Další záchvat paniky nastal ve chvíly, kdy jsem si prohlédla interiér vlaku. Nikde žádný display který by říkal, co bude následující stanice. Vlak sám o sobě vypadal, že už má takových 40 let odslouženo a byl narvaný k prasknutí.Tenktokrát jsem ani nevěděla, kdy do vytoužené zastávky mám dorazit. Nezbývalo mi tedy nic jiného, než se snažit pochytit alespoň pár hlásek z hlášení o příští zastávce, porovnat to s plánkem vlakové dopravy v Osace a počítat kolik zastávek mi zbývá. Tohle bylo hodně prozíravé, protože zrovna hlášení o příjezdu do mnou požadované zastávky bylo absolutně nesrozumitelné. Další dobrý krok ode mě byl, že ještě v ČR jsem si vytiskla mapu s cestou od nádraží k hostelu. Hlavně, bylo tam i uvedeno jméno hostelu. Japonci občas nerozumí, když vyslovíme jméno naším/anglickým způsobem. Ale psané latince rozumějí bez problémů. Takže jsem zas na informacích předložila mou mapku a personál mě nasměroval, kterým východem mám vylézt z nádraží. Do hostelu to už pak bylo jen asi tři minutky.

Ubytování proběhlo v pohodě. Donkonce v tomto hostelu brali platební karty. To se bežně v Japonsku nestává. Normálně všude chtějí hotovost. Navíc je problém i s typem karty. Od určité doby naprostá většina bankomatů ani nepřijímá karty MasterCard/Maestro. S Visou je to prý lepší, ale tu nemám. Každopádně všem návštěvníkům doporučuju vyměnit alespoň pár tisíc Jenů ještě před odjezdem, případně si vzít s sebou dolary/eura a směnit je na letišti.  Díky tomu nebude alespoň úplně bez peněz, protože hledání správného bankomatu bývá náročné. Japonci totiž vás sice nasměrují k nejbližšímu ATM, ale ten 99% prostě vaši kartu nebere. Takže doporučuju hledat na velkých nádražích a ve velkých nákupních centrech a zkoušet různé bankomaty. (Myslím, že to nakonec byl ten od Japan Post nebo tak nějak, který mi nakonec dovolil vybrat a to i přes to, že nikde tam neměl nálepku, že přijímá MasterCard).

Zpět k ubytování... Recepční byla milá. Dala mi zároveň s klíči i mapku okolí, kde byly doporučené obchody, restaurace, orientační body a památky. Vše v pěší vzdálenosti od hostelu. Měla jsem pro sebe místnůstku 1,5 x 3 m. S tatami matrací, futonem, s televizí a klimatizací. Byla čistá i když viditelně ne nejnovější. Sociální zařízení také, čisté, ale zdaleka ne nové. Zajímavůstka je, že téměř všechny hostely, kde jsem byla, vám půjčí bačkory a mají ještě jiné bačkory určené jen pro návštěvu WC. Každopádně stálo to v přepočtu 300 Kč za noc, takže za ty peníze super :-)

Na pokoji jsem dlouho nezůstala. Dala jsem si sprchu, trochu jsem si vybalila a vyrazila jsem ven prozkoumat okolí. A to už zas v dalším článečku...

Typická japonská ulička - tahle byla v Osace kousek od hostelu

čtvrtek 12. září 2013

Cestování po Japonsku - část první - plánování cesty

Před nějakou dobou - přesněji od 25.5. do 16.6. jsem byla v Japonsku. Byl to můj první výlet do země vycházejícího slunce a jela jsem tam naprosto sama a s minimální znalostí Japonštiny. Tenhle článeček píšu hlavně pro lidi, kteří se tam chystají poprvé a nevědí, co mají čekat. 


Jak jsem si plánovala cestu: 
Letenky doporučuji koupit co nejdříve - já si svoje kupovala cca s pěti měsíčním předstihem a vyplatilo se mi to. Za letenku do Japonska a zpět jsem zaplatila cca 16 000 Kč s tím, že raději si tisícikorunu připlatím a budu mít přestup v Amstrdamu než abych letěla přes Moskvu - podle komentářů na internetu se v Moskvě více ztrácejí zavazadla, když má letadlo zpoždění, tak nemůžete opustit prostor letiště, protože nemáte vízum atd. Další lety myslím byly z Vídně nebo s přestupem někde v Itálii atd. Ale ty už cenově byly dražší...Zkrátka let přes Amstrdam s KLM - Royal Dutch Airlines se mi zdál nejlepší a nelituji. Letiště tam je hodně dobrý, jídlo tam není předražený, na WC se dá dobít mobil. Je tam dostupná free wi-fi atd. Samotný let s KLM byl taky v pohodě. Jídlo na palubě bylo dobrý, personál byl ochotný mi speciálně nosit teplý čaj i když normálně nabízeli jen studený atd. Vybavení letadla standard, ale měli tam výbornou filmotéku ze které si vybere každý, takže taky plus oproti jiným, se kterýma jsem letěla. Joo a ještě jsem nezmínila délku letu. Celkově jsem na cestě byla 18 hodin s tím, že v Amstrdamu mám tak akorát pár hodin rezervu kdyby letadlo mělo spoždění. Samotný let do Japonska z Amstrdamu trval 11 hodin, pokud si dobře pamatuji, takže se na to připravte. 


Dalším krokem bylo si koupit Japan Rail Pass. Poukaz na něj prodává i tahle cestovka v ČR. Já si koupila ten obyčejný na 21 dní cca za 12 000 Kč - rozhodně se to vyplatí - samostatné jízdenky v Japonsku jsou hodně moc drahé. Tady u nákupu i doporučím sledovat kurz Jenu. Když jsem se na ty pasy koukala poprvé, stál tenhle kolem 15 000 Kč, ale pak Jen zlevnil a s mírným zpožděním se to i promítlo na ceně pasu. Já jsem tedy spíš měla kliku než abych to plánovala, protože jsem byla líná si ho obědnat s předstihem. Doručení pasu trvá totiž myslím maximálně 5 pracovních dní, takže jsem to odkládala a odkládala...a nakonec jsem na tom i vydělala a ušetřila jsem 3000 Kč :-D :-D

Tohle už by někomu možná stačilo. Jsou lidé, kteří si plánují cestu jen minimálně a pak se rozhodnou na místě, kam jet, jenže já jsem si tohle netroufla. Riziko, že někdy neseženu ubytování, nebo že se mi ubytování neúměrně prodraží bylo příliš velké, takže jsem musela plánovat více. Základ byl si rozmyslet která města/místa chci navštívit a kolik dní tam chci být. Na toto se mi nejvíce osvědčili stránky japan-guide.com . Tam také najdete odkazy i na některé portály - stránky s ubytováním, ale většinou jsou to hotely a ceny se pohybují v řádu pár tisíc Kč/noc. Takže nic pro mě. Takže jsem hledala levnější hostely na internetu. Naštěstí Japonsko je zahrnuto v nabídce portálů jako Hostelworld nebo Hostelbookers. (Více je toho na prvním uvedeném, ale občas se něco našlo i na tom druhém.). Opět při včasné rezervaci - cca měsíc dopředu - máte šanci najít výborné ubytování už od 300 Kč/noc. Tím výborné myslím samostatný pokoj s tatami, klimatizací a TV, i když bez sociálního zařízení. Tak jsem třeba bydlela v Tokyu a v Osace. Jinde tedy jsem se musela spokojit se sdílenou místností a občas i za více peněz než 300 Kč, ale snad nikdy jsem neplatila více jak 500 Kč/noc.  Jedinou výjimkou pak byla noc v klášteře, která mě tedy vyšla "krapet" dráž, ale stálo to za to - tady jsem si platila za zážitek :-) Jinak hostely/hotely doporučuji vybírat i podle lokality. Je dobré když jsou v docházkové vzdálenosti od stanice Japan Railways, protože s nima jezdíte zdarma a občas provozují i některé autobusy MHD. Rozhodně si to pohlídejte v Tokyu, tam se to 100% vyplatí.

Vlaky a autobusy si můžete najít na stránkách Hyperdia. Jsou v angličtině a jsou poměrně dobře udělaný - něco jako náš IDOS. Hlavně tam vidíte, které spoje jsou JR (Japan Railways) a které ne + jde to tam i zaškrtnout, že chcete jen JR atd. 

Jako poslední zmíním Tripomatic, který jsem využila pro plánováni trasy. Užitečný byl hlavně když jsem si rozplánovávala co který den chci stihnout a jak se tam dostanu. Většina známých památek je tam už zanesena, takže stačí si je tam vyhledat a přidat do svého plánu. Aplikace automaticky vytvoří trasu mezi body a ukáže i vzdálenost a přibližný čas, což se mi hodilo. 

A na závěr TADY máte odkaz na můj vytvořený plán cesty. Poměrně se mi ho i podařilo splnit - až na pár výjimek, ale tak plány mi nikdy nevychází úplně, tak jsem s tím počítala :-D V dalším článečku už budu popisovat svoje zážitky. Sice už trochu vybledly a už i na fotkách mám problémy některá místa poznat, ale ještě spoustu věcí si pamatuju a čím dříve to sepíšu, tím lépe.

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...