Cestování po Japonsku - část druhá - příjezd

V první části jsem popisovala své plánování cesty. A tady se trochu rozepíšu o svých prvních dojmech z Japonska. Jedenáct hodin v letadle uteklo rychleji než jsem čekala. Trocha spánku, dva filmy a už jsem byla na letišti v Naritě. To je mezinárodní letiště "kousek" od Tokya. Celní kontrolou jsem prošla bez problémů, nevezla jsem si žádné cigarety, alkohol, ani třeba nějaký ten salám - tohle prý docela hlídaji :-D Poměrně rychle jsem se zorientovala v plánku letiště a podle návodu, který jsem obdržela k Rail Passu jsem našla i místo, kde mi voucher vymění za skutečný pas. 

Překvapila mě tam poměrně velká fronta. Při pohledu na patnáct lidí před sebou mi hned hlavou problesklo, že nemám šanci stihnout ani jeden z vlaků do Osaky, které jsem si vyhledala. Naštěstí mezi námi pobíhala už jedna Japonka, která rozdávala kartičky, co bylo třeba vyplnit a odpovídala (anglicky) na dotazy ještě dříve, než jsme se dostali na řadu k přepážce. Zkrátka velice organizované čekání které je zkrácené na minimum - to je pro Japonce typické. Když na mě došla řada, dostala jsem konečně vytoužený Pass. Je to taková obyčejná papírová knížečka formátu A5, ke které je přilepeno vaše jméno, pár dalších věcí a datum platnosti. Nechtěli po mě ani fotku :-D Navíc mi u přepážky ochotně vyhledali vlaky do Osaky a udělali potřebné rezervace - když máte JR Pass, tak jsou rezervace zdarma.

  Cesta vlakem - okolí Tokya

Vlakové nástupiště jsem v Naritě našla s našla s přehledem. JR Pas jsem ukázala pracovníkovi u turniketů a celá natěšená jsem nasedla do vlaku.  Jela jsem takovým "obyčejným", i když bezchybně uklizeným vlakem. Trochu nemilé rozčarování i bylo, že display nade dveřma obvykle neukazuje následující stanice. Nápisy se tam sice střídají ve třech verzích (Kanji, hiragana a naglicky psaný nápis), ale častěji tam proběhne, že ve vlaku nemáte kouřit než aby se vám ukázala stanice, co bude následovat nebo jméno cílové destinace. Nevyplatí se ani spoléhat na hlášení z intercomu. Je to velice potichu plus japonská výslovnost některých míst je hodně jiná od té české nebo anglické verze. Takže jedinou mojí záchranou byly hodinky a rozpis časů, kdy mám kam dorazit - prozíravě jsem si to nechala v Naritě od té ochotné paní za přepážkou vytisknout. 

Vlaky jsou tam naštěští vážně přesné, takže v Tokyu jsem vystoupila na správné stanici a šla jsem hledat nástupiště na Shinkansen do Osaky. Vlakové nádraží je tam hodně velký a pro cizince, co neví co hledat, je to vyloženě bludiště a to hned několikapatrové. Nádraží jsou obvykle rozdělena na části, kam smíte bez jízdenky, pak je tam část, kde můžete s jízdenkou na normální vlak a pak je tam část, kde musíte mít jízdenku na Shinkansen (nebo tak jsem to aspoň pochopila já). S JR pasem můžete naštěstí všude, jen nemůžete projít jak všichni ostatní turniketem, ale musíte pas ukázat pracovníkovi, který vždy stojí/sedí na straně u turniketů. Sice je to otrava, jít za tím člověkem a ukazovat mu pas vždy, když jdete dovnitř nebo ven, ale výhoda je, že se ho i můžete zeptat. Ze zkušenosti můžu říct, že tito pracovníci železnic sice moc anglicky neumí, ale bez problémů vám umějí zodpovědět ty nejzákladnější jednoduché otázky typu: "Ze kterého nástupiště mi jede vlak tam a tam?", případně "Kde je nástupiště číslo XX?".  Vždy mi tito lidé ochotně ukázali cestu a i přesto, že třeba hned za nima vysela velká cedule, kde občas probliknul anglický text s cílovými zastávkami atd.  Takže nebojte se a ptejte se. Lepší než pobíhat po nádraží a nevědět odkud váš vlak odjíždí. 

 Čajová plantáž

A teď zas k mé cestě, uspěšně jsem se zeptala na číslo svého nástupiště a dokonce jsem ho i bez problémů našla - pro číslování nástupišť naštěstí používají arabské číslice. Byla jsem na sebe hrdá, našla jsem ho s předstihem, na tabulce nahoře opravdu občas problikl nápis Osaka a i uvedený čas seděl. Našla jsem si část, kde měl stát vagón, kde jsem měla místenku a ve zbývajícím čase jsem vytáhla foťák a začala jsem dělat snímky přijíždějícího Shinkansenu. Pak jsem si do něj s klidem nastoupila s tím, že odjíždí až za čtyři minuty, ale ouha...vlak se rozjel jen co jsem nastoupila...no nevadí, asi jsem fotila déle než jsem si myslela. Jdu najít své sedadlo. Hmm...vedle sedí nějaký pán...budu si muset dát batoh nahoru (není tam jinak moc místa na zavazadla). Požádám tedy toho pána aby mi s tím pomohl a společnými silami vyzvednem mých 16 kg nahoru. Spokojeně se usadím a čekám na průvodčího. Přijde během chvilku. Zkotroluje mi jízdenku a poměrně dobrou angličtinou na mě: "Sedíte ve špatném vlaku. Prosím vystupte na příští zastávce. Váš vlak tam přijede za 3 minuty".  Jsem byla v šoku. Oni do Osaky jedou dva vlaky v rozmezí tří minut a to ze stejného nástupiště! :-D No byla to zkušenost a jsem ráda, že jsem nemusela platit pokutu. On JR pas se na některé vlaky nevztahuje a tohle byl jeden z nich.  A každopádně od té doby jsem si už dávala pozor nejen na cílovou destinaci, ale taky jestli sedí jméno/číslo vlaku - bývá zobrazené na displayi vedle dveří u každého vagonu.

Na podruhé jsem už nasedla do správého vlaku. Shinkanseny byly pro mne tak trochu zklamání. Jsou co se týče interiéru podobné naším Intercity vlakům. Nemají kupéčka. Ve vagónu jsou sedadla na jedné straně myslím pro tři na druhé straně pro dva lidi. Sedadla se ale dají otáčet, takže pokud vás jede více, můžete pohodlně sedět proti sobě. Ovšem musíte být potichu. V téměř každém vlaku je to zdůrazňováno, že nesmíte rušit ostatní cestující. Také jsem doufala, že tam budou elektrické zásuvky na dobití mobilního telefonu atd. jsou tam, ale není to pravidlo - byly jen asi ve 3 vlacích - takže rozhodně na to nespoléhat. Jízda samotného vlaku je velice tichá. Ani vám nepřijde, že jedete 200 km/h. Takže sice u jízdy Shinkansenem jsem neměla pocit nějaké vyjimečnosti ani luxusu, který jsem očekávala, ale rozhodně byla velice pohodlná. Navíc krajina za oknem byla pro nová. Doslova jsem hltala pohled na rýžová políčka, která střídá městská zástavba + spousta elektrických drátů a hory na pozadí - tak vypadalo okolí Tokya. Později už to byly hory, políčka a spíš jen vesničky. Pak jsme projížděli horami a na svazích se místo rýže začaly objevovat čajovníkové plantáže. Domky byly umístěné vysoko ve svahu a yzroveň mezi nimi byly bambusové háje... pak nějaký ten tunel... a pak už zas krajina podobná té u Tokya - to už jsme se blížili k Osace.

 Cesta vlakem - někde mezi Tokyem a Osakou

Do Osaky - tedy přesněji do obřího železničního uzlu s názvem Shin-Osaka jsem už tedy dorazila bez problémů. Ovšem tam na mě dolehla tíže toho, že neumím Japonsky. Potřebovala jsem získat plánek vlaků v Osace a zeptat se jak se dostanu na zastávku Shin-Inamiya. U přepážky na informacích totiž moc nemluvil týpek anglicky. Takže domluva rukama nohama byla těžká, ale nakonec pochopil. Dal mi plánek a dokonce zvládl napsat i číslo nástupiště ze kterého jezdí Osaka loop line. Pak jsem tedy ještě chvíly pobíhala po tom obřím nádraží a hledala ho, ale nakonec zas dobří zaměstnanci drah poradili a nasměrovali mě. 

Další záchvat paniky nastal ve chvíly, kdy jsem si prohlédla interiér vlaku. Nikde žádný display který by říkal, co bude následující stanice. Vlak sám o sobě vypadal, že už má takových 40 let odslouženo a byl narvaný k prasknutí.Tenktokrát jsem ani nevěděla, kdy do vytoužené zastávky mám dorazit. Nezbývalo mi tedy nic jiného, než se snažit pochytit alespoň pár hlásek z hlášení o příští zastávce, porovnat to s plánkem vlakové dopravy v Osace a počítat kolik zastávek mi zbývá. Tohle bylo hodně prozíravé, protože zrovna hlášení o příjezdu do mnou požadované zastávky bylo absolutně nesrozumitelné. Další dobrý krok ode mě byl, že ještě v ČR jsem si vytiskla mapu s cestou od nádraží k hostelu. Hlavně, bylo tam i uvedeno jméno hostelu. Japonci občas nerozumí, když vyslovíme jméno naším/anglickým způsobem. Ale psané latince rozumějí bez problémů. Takže jsem zas na informacích předložila mou mapku a personál mě nasměroval, kterým východem mám vylézt z nádraží. Do hostelu to už pak bylo jen asi tři minutky.

Ubytování proběhlo v pohodě. Donkonce v tomto hostelu brali platební karty. To se bežně v Japonsku nestává. Normálně všude chtějí hotovost. Navíc je problém i s typem karty. Od určité doby naprostá většina bankomatů ani nepřijímá karty MasterCard/Maestro. S Visou je to prý lepší, ale tu nemám. Každopádně všem návštěvníkům doporučuju vyměnit alespoň pár tisíc Jenů ještě před odjezdem, případně si vzít s sebou dolary/eura a směnit je na letišti.  Díky tomu nebude alespoň úplně bez peněz, protože hledání správného bankomatu bývá náročné. Japonci totiž vás sice nasměrují k nejbližšímu ATM, ale ten 99% prostě vaši kartu nebere. Takže doporučuju hledat na velkých nádražích a ve velkých nákupních centrech a zkoušet různé bankomaty. (Myslím, že to nakonec byl ten od Japan Post nebo tak nějak, který mi nakonec dovolil vybrat a to i přes to, že nikde tam neměl nálepku, že přijímá MasterCard).

Zpět k ubytování... Recepční byla milá. Dala mi zároveň s klíči i mapku okolí, kde byly doporučené obchody, restaurace, orientační body a památky. Vše v pěší vzdálenosti od hostelu. Měla jsem pro sebe místnůstku 1,5 x 3 m. S tatami matrací, futonem, s televizí a klimatizací. Byla čistá i když viditelně ne nejnovější. Sociální zařízení také, čisté, ale zdaleka ne nové. Zajímavůstka je, že téměř všechny hostely, kde jsem byla, vám půjčí bačkory a mají ještě jiné bačkory určené jen pro návštěvu WC. Každopádně stálo to v přepočtu 300 Kč za noc, takže za ty peníze super :-)

Na pokoji jsem dlouho nezůstala. Dala jsem si sprchu, trochu jsem si vybalila a vyrazila jsem ven prozkoumat okolí. A to už zas v dalším článečku...

Typická japonská ulička - tahle byla v Osace kousek od hostelu