Cestování po Japonsku - část pátá - Osaka

Sumiyoshi Taisha 

Druhý den v japonsku jsem kolem sedmé ráno dorazila před chrám Sumiyoshi Taisha. Po průchodu skrz Torii (to je ta japonská brána, která ohraničuje začátek posvátného místa) se mi otevřel úplně jiný svět. Hrozivé sochy lvích ochránců za branou, dlážděná cesta byla lemovaná kamennýma lucernama, za nimi staleté stromy omotané provazem a papírovýma třásněma, střechy všech budov zdobené ornamentálníma taškama... a přede mnou vysoký půlkruhový most přes kanál.

 Pohled od vstupní brány

Z dálky vypadal, že se pomalu na něj nevyškrábu, ale při bližším pohledu mi došlo, jak to japonci dělají. On ten most měl nahoru i dolů schody :-D Po překročení se mi naskytl pohled na vstup do hlavní části komplexu a před ním na očistnou studánku (temizuya), u které zrovna jeden postarší pán vše okolo kropil vodou. Prý aby ráno vše okolo bylo pomyslně čísté. Chvíly jsem ho pozorovala a pak jsem si váhavě šla zkusit tu slavnou Japosnkou rituální očistu.

 Fotka z vrocholu mostu

 Před branou...

Asi jsem vypadala hodně nešikovně, protože ten dědula mi ochotně začal ukazovat jak se to dělá správně. Zkrátka začínala jsem poznávat tu lepší stránku japonců. Hlavně těch starších. Jsou ochotní, vtřícní a vždy rádi pomůžou :-)

Vnitřní část komplexu mě uchvátila ještě víc než ta vnější. Staré dřevěné budovy postavené pro mě v neznámem stylu a nádherně zdobené doslova vyzařovali nádech posvátnosti. Záhadou se pro mě stala asi padesátka popsaných barelů, co byly vykládané na straně. Hodně dlouho jsem dumala, co v nich je a teprve o den později jsem se dozvěděla, že saké. Japonští bohové musí být neustále namol :-D

 Saké, spousta saké...

Dvě budovy v centru nádvoří měli u vstupu pověšenou velkou rolničku. Občas někdo kolem mě prošel, uklonil se před svatiní, vhodil minci do kasičky, zazvonil na rolničku, zase se uklonil a zatleskal. Já jsem samořejmě tohle musela zkusit taky. Jen jsem si počkala až tam nikdo nebude. Před cestou jsem si zapomněla pročíst, jak se správně chovat v šintoistickém chrámu. Každý to dělal trochu jinak, tak jsem si vůbec nebyla jistá, co je správně. Takže pokud se nechcete ztrapnit jako já, doporučuju si přečíst nějaký návod jak se slušně chovat před šintoistickou svatiní. A pozor, nepoplést s budhistickým chrámem! :-D

Stojím na hlavním nádvoří...

 Přede mnou...

Za mnou...

Procházela jsem postupně celým komplexem, fotila jsem co se dá až jsem v zadní části narazila na nádherný starý strom u jehož úpatí byl vybudovaný malý a docela i ošumtělý oltář. Nad ním byla ale dokonce stříška a kolem dokola prapory. Prohlížela jsem si to hodne zaujatě, obzvlášť když jsem si všimla, že miska s obětinou je položená přímu u stromu. V tu chvíly mě oslovil takový mladý Japonec. Mohlo mu být tak něco přes dvacet. Slušně se mě zeptal odkud jsem, jak se mi líbí v Japonsku atd.

Hlavní svatyně

Vykládal mi ochrámu, o tom, že ty stromy jsou posvátné. Že třeba jeden se jmenuje Přátelé. Ehm. na pohled je jasné, že to spíš budou Milenci a on si jen nevzpomněl na správné anglické slovíčko :-D Během řeči došlo ale i na to, že ta malá svatině přede mnou je zasvědcená bohu v podobě hada. A prý dokonce jim tak i jedno skutečné hádě žije :-) Rozloučili jsme se a já jsem pokračovala ve focení všeho v okolí.
 

 Strom ve kterém prý sídlí had

 Milenci, ne Přátelé, určitě! :-D

Nedošla jsem ale daleko. O pár kroků dál totiž bylo něco jako jedna z hlavních svatyní. Uvnitř krásně zdobená lampiony a za pultíkem s talismany seděla miko. To je japonská kněžka. Dala se s mnou také do řeči a pro změnu mi zas vysvětlila, že tohle je chrám Inari, bohyně úrody. Pak mi řekla, že za chvilku budou dělat ranní obřad na uvítání Inari a budou jí servírovat obětní jídlo. Dělají to tak dvakrát denně. Ráno a večer.

 Vnitřek svatině zasvědcené Inari

Opravdu, za chvilku se objevil kněz a k mému údivu, to byl ten týpek, se kterým jsem se před chvílí bavila u stromu. Teď v kněžském oblečení ale vypadal úplně jinak. S Miko přistoupili k oltáři. Hráli tam na buben, chřestili těmi jejich rolničkama a zároveň odříkavali nějaké texty. Občas kněž zamával takovou hůlkou s papírovýma třásněma na konci a pak předložili obětinu na oltář úplně v zadu. Stála jsem tam úplně bez dechu. Kouzelná atmosféra chrámu prozářená několika paprsky ranního slunce, plápolající svíce, starodávný rituál, záhadně a melodicky znějící japonská slova a primitivní hudba.... Nepopsatelně magické. Trvalo to takových 15 minut. Možná déle, ale já jsem to celou dobu dokázala fascinovaně pozorovat a užívala jsem si zážitek, který byl jen a jen pro mě. Výhoda ranního příchodu do chrámu. Nikde žádní další turisté.

Po zkončení jsem se rozhodla si přohlédnout svatyni víc důkladně. (Uvnitř jsem si troufla jen k těm provazům od obřích rolniček, dál by to myslím už obyčejní lidé nesmí.) Obcházím ji tedy z venku dokola a najednou k mému překvapení vidím, že hlavní oltář svatině je zabudovaný ve stovky let starém stromu. Ze předu to vůbec nebylo poznat. Vše najednou do sebe zapadlo. To jedinečné spojení člověka s přírodou, téměř dva tisíce let stará historie tohoto místa... škoda, že v angličtině moc informací ke komplexu nenašla. Rozhodně ne žádné podrobnosti k budovám atd. :-( Ale třeba tady najdete pár zajímavůstek. 

 Hlavní oltář je zabudován přímo do stromu

Další překvapení pro mě bylo, že hned za rohem byly sice staré a dřevěné, ale na první pohled spíš hospodářské budovy. Byl tam i malý rybníček, kde plavaly kachny a husy. V pozadí za zdí bylo slyšet mečení koz nebo ovcí. Zkrátka měli tam hotové malé hospodářství.

Komplex je opravdu velký. Stále jsem objevovala nějakou novou bránu, budovu, alej lemovanou lucernama... ale už jsem se musela pomalu vracet na zastávku. Šla jsem podél kanálu, přes který je ten půlkruhový most. Naskytl se mi na něj ze strany tento nádherný pohled a tím taky dnešní článeček uzavírám. Přístě budu psát o toulání se centerm Osaky.

Asi nejslavnější pohled ze Sumiyoshi Taisha

Cestování po Japonsku - část čtvrtá - Osaka

Čas letí neúprosným tempem a najít si chvilku a něco sepsat je čím dál tím těžší. Ale naštěstí paměť mi ještě slouží a ze svého loňského výletu do Japonska si pamatuji poměrně hodně. Takže tady je článeček o mém druhém dnu v Japonsku, přesněji řečeno v Osace a o tom, jak jsem se učila si kupovat jízdenky :-D

Už v ČR jsem si poměrně hodně plánovala, co budu celý den v Osace dělat. Program jsem měla hodně nabitý, tak jsem musela vstávat už v šest ráno, abych vše stihla. Normálně v tuto ranní hodinu moc památek otevřeno není a nevyplatí se odcházet tak brzo, ale já jsem měla namířeno do komplexu šintoistických svatiní Sumiyoshi Taisha, které otevírají už v 6:00. Jsou to jedny z nejstarších svatyní v Japonsku a cesta vlakem z Shin-Inamiya tam trvala ani ne 10 minut.

Sumiyoshi Taisha

Potíž ale je, že tam nejezdí JR vlaky. Tahle linka je součástí Nankai Railways, takže hned druhý den po příjezdu jsem čelila výzvě, koupit si lístek. Člověk by řekl, že to bude snadné, jenže když neznáte japonský systém, je to fuška. Na nádraží jsou z 99% na jízdenky automaty. Jsou překvapivě na pohled velice zastaralé a hlavně absolutně všechno je popsáno v japonštině. Anglicky ani slovo. A to nejen u Nankai Railways, ale celkově. Narazit na nějaký modernější automat je hodně velká vzácnost.

Nejprve jsem tak nějak naivně doufala, že když zkusím oslovovat lidi, tak třeba natrefím na někoho anglicky mluvícího, co mi s tím pomůže. O půl sedmé ráno to není dobrý nápad. Japonci mi buď nerozuměli nebo dělali že nerozumí nebo strašně moc spěchali do práce. Po pár pokusech jsem to vzdala a vydala jsem se hledat nějaké prodejní okénko. O patro výše bylo, ale opět nastal problém. Ten Japonec uměl anglicky sotva pět slov. Problém číslo jedna byl mu vysvětlit, že potřebuju jízdenku a nevím kolik stojí. Na nádraží sice většinou visí cedule i v latince a s názvy stanic, ale jsou poměrně komplikované a vyčíst tam, který lístek potřebujete, je bez znalostí japonského systému hodně těžké. A já jsem rozhodně nechtěla jet ani omylem část trasy na černo. Použila jsem tedy svých pár japonských slovíček a on pochopil.

Tak jsem ještě musela vyřešit problém číslo dva. Říct si o zpáteční lístek - japonsky jsem si to zapomněla najít, ale kupodivu když jsem ze zoufalství zkusila anglicky "return ticket" tak mi porozuměl. V tu chvíly mi  ale ukázal vedle na automat a já zas byla v koncích. Měla jsem si ten lístek koupit sama! Jsem zvyklá, že nejprve vyberete typ jízdenky a ono vám to ukáže kolik stojí. Jenže tady nikde nic takového nebylo. Jen prázdná černá tlačítka a nad nima kanji. Celá zoufalá jsem zas omluvně došla k okénku a snažila se naznačit, že nevím, jak se automat používá. Týpek obrátil oči v sloup - tak blbou turistku jsem já, tam asi hodně dlouho neměl, ale sebral se a šel mi ukázat, jak na to.

Věc se má tak. Nejprve musíte do automatu vhodit peníze. A teprve pak se ty černá tlačítka rozsvítí a uvidíte na nich částky za kolik si můžete koupit jízdenku. Jo, to by mě nenapadlo. A pro zpáteční mi stačilo zmáčknout stejné tlačítko 2x :-D trapas.

Japonský systém hodně jiný. Já jsem na začátku neměla vůbec tušení, jestli jízdenky nejsou časově omezené, jestli neexistuje nějaká zpáteční sleva atd. Do teď v tom trochu mám guláš, většinou jsem si vystačila s JR pasem, ale občas nějaká obyč jízdenka byla třeba. Pokud jsem to tedy pochopila správně, tak časově omezené nejsou. Prostě kupujete jízdenku podle zóny, kam chcete dojet a cena se řídí podle toho.

Jízdenka začne platit ve chvíly, kdy ji hodíte do turniketu, pokud je platná, pustí vás do části stanice s nástupištěma a na druhé straně turniketu se jízdenka objeví orazítkovaná. Hlavně se tam nesmí zapomenout/ztratit, protože je potřeba při výstupu. Tam ji hodíte zase do turniketu. Když je vše ok a nepřekročili jste zónu, nebo nepoužili nějaký speciální spoj, tak vás pustí ven a jízdenka zmizí v jeho útrobách. V opačném případě musíte doplácet. Mě se to stalo poslední den cestou na letiště. Lidi ve vlaku mi poradili, že je dobrý v jedné stanici přestoupit a jet rychlíkem. Jenže rychlík sice byl rychlejší, ale byl asi i dražší, takže v Naritě mě to nepustilo a místo toho jsem musela k pokladně. Nikdo z toho nedělal problém, jen to zbylo zbytečné zdržení.

pohled od nádraží směrem ke chrámu Sumiyoshi Taisha

Pro dnešek přidávám ještě fotku ze zastávky Sumiyoshitaisha. Tahle část Osaky vypadá poměrně hodně staře, ale ne japonsky. Spíš mi tak trochu pocitově připomínala San Francisko. Asi proto, že tam taky jezdily tramvaje :-) Každopádně návštěva stojí za to. Ze Sumiyoshi Taisha jsem byla hodně nadšená, tak doufám, že brzo si najdu čas na další článeček.