Čas letí neúprosným tempem a najít si chvilku a něco sepsat je čím dál tím těžší. Ale naštěstí paměť mi ještě slouží a ze svého loňského výletu do Japonska si pamatuji poměrně hodně. Takže tady je článeček o mém druhém dnu v Japonsku, přesněji řečeno v Osace a o tom, jak jsem se učila si kupovat jízdenky :-D
Už v ČR jsem si poměrně hodně plánovala, co budu celý den v Osace dělat. Program jsem měla hodně nabitý, tak jsem musela vstávat už v šest ráno, abych vše stihla. Normálně v tuto ranní hodinu moc památek otevřeno není a nevyplatí se odcházet tak brzo, ale já jsem měla namířeno do komplexu šintoistických svatiní Sumiyoshi Taisha, které otevírají už v 6:00. Jsou to jedny z nejstarších svatyní v Japonsku a cesta vlakem z Shin-Inamiya tam trvala ani ne 10 minut.
Sumiyoshi Taisha
Potíž ale je, že tam nejezdí JR vlaky. Tahle linka je součástí Nankai Railways, takže hned druhý den po příjezdu jsem čelila výzvě, koupit si lístek. Člověk by řekl, že to bude snadné, jenže když neznáte japonský systém, je to fuška. Na nádraží jsou z 99% na jízdenky automaty. Jsou překvapivě na pohled velice zastaralé a hlavně absolutně všechno je popsáno v japonštině. Anglicky ani slovo. A to nejen u Nankai Railways, ale celkově. Narazit na nějaký modernější automat je hodně velká vzácnost.
Nejprve jsem tak nějak naivně doufala, že když zkusím oslovovat lidi, tak třeba natrefím na někoho anglicky mluvícího, co mi s tím pomůže. O půl sedmé ráno to není dobrý nápad. Japonci mi buď nerozuměli nebo dělali že nerozumí nebo strašně moc spěchali do práce. Po pár pokusech jsem to vzdala a vydala jsem se hledat nějaké prodejní okénko. O patro výše bylo, ale opět nastal problém. Ten Japonec uměl anglicky sotva pět slov. Problém číslo jedna byl mu vysvětlit, že potřebuju jízdenku a nevím kolik stojí. Na nádraží sice většinou visí cedule i v latince a s názvy stanic, ale jsou poměrně komplikované a vyčíst tam, který lístek potřebujete, je bez znalostí japonského systému hodně těžké. A já jsem rozhodně nechtěla jet ani omylem část trasy na černo. Použila jsem tedy svých pár japonských slovíček a on pochopil.
Tak jsem ještě musela vyřešit problém číslo dva. Říct si o zpáteční lístek - japonsky jsem si to zapomněla najít, ale kupodivu když jsem ze zoufalství zkusila anglicky "return ticket" tak mi porozuměl. V tu chvíly mi ale ukázal vedle na automat a já zas byla v koncích. Měla jsem si ten lístek koupit sama! Jsem zvyklá, že nejprve vyberete typ jízdenky a ono vám to ukáže kolik stojí. Jenže tady nikde nic takového nebylo. Jen prázdná černá tlačítka a nad nima kanji. Celá zoufalá jsem zas omluvně došla k okénku a snažila se naznačit, že nevím, jak se automat používá. Týpek obrátil oči v sloup - tak blbou turistku jsem já, tam asi hodně dlouho neměl, ale sebral se a šel mi ukázat, jak na to.
Věc se má tak. Nejprve musíte do automatu vhodit peníze. A teprve pak se ty černá tlačítka rozsvítí a uvidíte na nich částky za kolik si můžete koupit jízdenku. Jo, to by mě nenapadlo. A pro zpáteční mi stačilo zmáčknout stejné tlačítko 2x :-D trapas.
Japonský systém hodně jiný. Já jsem na začátku neměla vůbec tušení, jestli jízdenky nejsou časově omezené, jestli neexistuje nějaká zpáteční sleva atd. Do teď v tom trochu mám guláš, většinou jsem si vystačila s JR pasem, ale občas nějaká obyč jízdenka byla třeba. Pokud jsem to tedy pochopila správně, tak časově omezené nejsou. Prostě kupujete jízdenku podle zóny, kam chcete dojet a cena se řídí podle toho.
Jízdenka začne platit ve chvíly, kdy ji hodíte do turniketu, pokud je platná, pustí vás do části stanice s nástupištěma a na druhé straně turniketu se jízdenka objeví orazítkovaná. Hlavně se tam nesmí zapomenout/ztratit, protože je potřeba při výstupu. Tam ji hodíte zase do turniketu. Když je vše ok a nepřekročili jste zónu, nebo nepoužili nějaký speciální spoj, tak vás pustí ven a jízdenka zmizí v jeho útrobách. V opačném případě musíte doplácet. Mě se to stalo poslední den cestou na letiště. Lidi ve vlaku mi poradili, že je dobrý v jedné stanici přestoupit a jet rychlíkem. Jenže rychlík sice byl rychlejší, ale byl asi i dražší, takže v Naritě mě to nepustilo a místo toho jsem musela k pokladně. Nikdo z toho nedělal problém, jen to zbylo zbytečné zdržení.
pohled od nádraží směrem ke chrámu Sumiyoshi Taisha
Pro dnešek přidávám ještě fotku ze zastávky Sumiyoshitaisha. Tahle část Osaky vypadá poměrně hodně staře, ale ne japonsky. Spíš mi tak trochu pocitově připomínala San Francisko. Asi proto, že tam taky jezdily tramvaje :-) Každopádně návštěva stojí za to. Ze Sumiyoshi Taisha jsem byla hodně nadšená, tak doufám, že brzo si najdu čas na další článeček.
Žádné komentáře:
Okomentovat