Autor: Mika Waltari
Originální název: Nuori Johannes
Předchozí článek o téhle knížce zde: http://mcdvojka.blogspot.com/2010/09/temny-andel.html
Dnes jsem tuhle knížku dočetla. Jsem doslova plná její zvláštní melancholie, jejího zoufalství....jejího svědectví o neodvratnosti osudu... strašně těžko se to vyjadřuje slovy.
vnitřek řeckého kostela
Při čtení jsem si dávala na čas. Vím, že napoprvé jsem ji kdysi cca před osmi lety, zhltala hned během jednoho nebo dvou dnů. Do teď si pamatuju, jak na mě zapůsobila hned prvními řádky. I když musím uznat, že pak pozdější děj od doby, kdy Jan, hlavní postava tohoto příběhu, odešel od doktora Kusánského, mi víc a víc splýval do matných útržků. Teď jsem si knížku víc užívala a víc nad ní rozmýšlela.
Bylo to z poměrně pochopitelných důvodů. Tenkrát jsem si děj ještě nemohla spojit do větších celků, protože jsem ještě nečetla Pád Cařihradu, knihu, která na Temného anděla navazuje. Nyní jsem tam daleko jasněji viděla počátky dějů, ke kterým se v Pádu Cařihradu vrací a dále rozvíjí. Se zatajeným dechem jsem si vychutnávala slova tajemné postavy: "Setkáme se na konci věků u brány svatého Romana"... Jo, tohle je pro Waltariho typické. Do historických románů snad téměř vždy přidá nějakou tajemnou postavu nebo událost. Snad možná proto, aby ještě víc zdůraznil neodvratnost osudu a bezmoc člověka vůči nějakým vyšším silám, nebo možná proto, aby čtenáři jen připomněl, že stále jen píše fikci a ne literaturu faktu.
I přes občasnou "básnickou licenci" Waltari umí mnohé skutečnosti a lidské chování vystihnout opravdu brilantně. Při prvním čtení jsem to ještě nedokázala docenit, ale nyní to již jasně vidím. V knize opravdu vystihl výrazné charakteristiky řeckého národa - jeho rozpolcenost, jeho lpění na minulosti, jeho někdy až fanatickou vírů, jeho absolutní přesvědčení o vlastní pravdě a i jeho hašteřivost, ale také občas i jeho srdečnost a otevřenost. Po mé tříměsíční návštěvě Řecka už tuto velice přesně sedící charakteristiku umím ocenit. Je opravdu znát, že Waltari osobně Cařihrad navštívil a Řeky poznal. Přesto o Řecích nemluví nijak špatně a přijde mi, že se je i snaží pochopit a občas je i trochu obdivuje. Tohle mám s Waltarim společné. Když jsem se procházela po Soluni (do Istambulu jsem se bohužel nedostala), viděla jsem tam starodávné kostely a stopy po turecké nadvládě, tak ihned jsem si vzpomněla na Waltariho knížky... i tu zvláštní atmosféru, která ze starých budov ještě teď sálá popsal velice dobře.
Je velice zvláštní číst o svatém koncilu, kdy se počátkem patnáctého století snažila katolická a pravoslavná církev dohodnout na opětovném sjednocení. Jak se roky hádali jen o významu několika slov a přitom o šlo o tak hodně. A i když se nakonec dohodli, nikdy ta dohoda nebyla uvedena v praxi. Nevím, do jaké míry je tohle Waltariho fantazie a do jaké míry se obeznámil s fakty. Ale i tak to působí věrohodně. I to, jak Řekové rádi žili z peněz papeže a jak chtěli víc a víc. I to jak v době nouze žebrali o pomoc... Nepřipomíná vám to něco? Pro mě to je až do očí bijící paralela s dnešní probíhající finanční krizí....
Ale zpět ke knize. Už tenkrát jsem cítila s Janem podivnou vnitřní sblíženost a ta dodnes nezmizela. Tenkrát mi bylo jen takových šestnáct, přesto si do teď pamatuju, že už jsem se dívala na svět stejně jako teď. Jen jsem si nedovedla představit, čím vším budu muset projít abych se zas vrátila přesně tam, kde jsem vlastně začala. Myslím co se týče mých životních postojů....
Čtení této knížky je pro mě navýsost symbolické... Jan na počátku má nějaké ideály, těm se postupem času zpronevěří, ale pak se k nim zase vrátí...a všude ho stále provází ta podivná melancholie, smutek, že všechno pomíjivé a to mu ze všeho kazí radost. Tak to mám i já. I ve chvílích největšího štěstí myslím na to, jak se to jednou pokazí... a ani za těch osm let se zkrátka nic nezměnilo. Stále i hledám nějaký cíl, smysl, důvod a ne a ne ho najít...
-----
V knize se také mihne velká záplava slavných jmen.
Kromě Mikuláše Kusánského je to i kardinál Cesarini, který svého času vedl neslavně známý koncil v Basileji za účelem "ozdravení katolické círve". V této souvislosti se pak se zmiňuje i o upálení mistra Jana Husa i například později píše i o vozové hradbě husitů. Neopomene tam ani poznámečku o císaři Zikmundovi, jeho ochranném glejtu pro Husa i o jeho smrti a chaosu v Čechách.
K mému překvapení Basilejský koncil je na wiki téměř totožný s Ferrarským a Florentským. Waltari se zmiňuje i o Ferrarském vládci Nicclovi d´Este a jeho dceři Beatrici. (pro románovou Beatrici ale nejspíše pak byla předloha její neteř, která se narodila ve skutečnosti až o 40 let později). Pak zajímavé bylo, že ve Florencii opravdu existovala opravdu velice vlivná rodina Bardiů, ale o Ghitě Bardi jsem nikde nic nenašla. Zato jsem našla, že členka rodiny Bardi se vdala za prvního významného člena rodu Medicci a ti dva právě žili ve Florencii v době, kdy se odehrává Temný anděl.
Dalším velkým mezníkem pak je bitva u Varny, kde píše jak o smrti Cesariniho, tak i o smrti polského krále Vladislava i o známém maďarském šlechtici Hunyadim a rumuském vévodovi Draculovi.
Waltari také píše i o dvou Byzanských císařích. O cíaři Janovi a jeho nástupci Konstantinovi. Jejichž protivníky na turecké straně byli sultán Murad a pak jeho syn Mehmed Dobyvatel.
Žádné komentáře:
Okomentovat