Uragiri wa Boku no Namae wo Shitteiru

ANIME a MANGA
Zkratka: Uraboku
Autor: Hotaru Odagiri 
Žánry: Adventure, Drama, Fantasy, Shoujo, Shounen Ai

Před týdnem zkončilo vysílání tohoto anime a nebudu na něj pět žándnou chválu. I když už viděla jsem horší. 24 dílů totiž na něj bylo moc. I když možná to je tím, že se nevyžívám v srdceryvných výlevech atd.

 Luka a jeho drak Sodome

Hlavní a postupem času i jediný důvod, proč jsem tenhle seriál sledovala bylo to, že byl plný bišíků a ještě k tomu skvěle namluvených bišíků. Hlavního überbišíka Luku totiž mluví týpek jménem Takahiro Sakurai, který mluví mého oblíbence Clouda Strife z Final Fantasy VII, nebo třeba Kusuriuriho z anime Mononoke nebo třeba mluví i Kuroshitsuji II dábělského komorníka Clauda Faustuse a někteří ho můžou znát z Code Geass kde mluví hlavního klaďase Suzaku Kururugi. Takže jsem si užívala nejen pohled na Luku ale i jsem se nechávala unášet jeho hlasem. 

 Hotsuma *slint*

Ještě větší mé nadšení bylo, když jsem uslyšela hlas Hotsumy. Mluví ho totiž Daisuke Ono, týpek, co namluvil například Shizua Heiwajima v Durarara. Jeho řev: "IZAYA!!!!" je zkrátka pro mě nezapomenutelný...:-) Jinak taky mluví třeba v právě vysílaném anime Legend of Legendary Heroes superbišíka krále Siona Astala. Někdo jeho hlas znát jako já i z 11eyes kde mluvil hlavního hrdinu jménem  Kakeru Satsuki. Noo a hlavně namluvil daleko známějšího ďábelského komorníka z Kuroshitsuji Sebastiana Michaelise.

Yuki

Ze začátku jsem tedy byla velice natěšená, jaký Uraboku bude. Stylem kresby i tak trochu žánrem mi připomínalo jedno postarší anime s názvem X, které se mi docela dost kdysy dávno líbilo. Takže jsem doufala v něco podobného. Jenže nebylo. Uraboku se točí kolem hlavního téměř zženštilého bišíka jménem Yuki, který je, jak už u všech anime tohohle typu bývá zvykem, sirotek a žije v dětském domově. Samozřejmě je strašně moc hodnej a starostlivej a snaží se být silnej a nejde mu to. 

 Luka

Má velice zvláštní vztah s Lukou, démonem, který zradil démony a přidal se na stranu lidí. (odtud možná název anime v anglickém překladu: Betrayal Knows My Name, přeloženo do češtiny třeba jako Zrada zná mé jméno). Postupem času se dozvídáme, že Yuki v předchozím životě byl ženou, a že se do sebe s Lukou zamilovali. Prostě slaďárna hned na úvod. Má navnadit yaoistky, že třeba i něco bude ukázáno i teď mezi nimi jako meži dvěma bišíkama a ono ne. Zklamání číslo jedna. Zkončili jen u držení se za ručičku.

V příběhu je nám pak vysvětlována i historie bojů mezi lidmi a démony a pravůvod všech bojů. Jenže místo aby to rozvedli víc dějově, tak se vždy daleko víc věnujou omýlání starých citů. Citových výlevů je v tomhle anime na mě zkrátka až moc. Dojáky jsou hlavně ve chvílých, kdy se věnují jednotliivým postavám a jejich problémům. Obvykle problém ve vztahu mezi dvojci bojovníků (vždy totiž pracují v páru) a vzhledem k tomu, že je tam mezi bojujícími jen jedna holka, tak se řeší problémy mezi biškama a jejich problémy jsou i docela ubohý.

 

Sice občas se tam objeví nějaký ten souboj, ale obvykle končí tím, že všichni se snaží zachraňovat Yukiho a Yuki zas má výčitky že je k ničemu.  Na obranu anime mohu jedine říci to, že ani manga jestě myslím nezkončila, tak prostě museli udělat i takový roztahaný a otevřený konec i v anime aby na to případně mohli později navázat. Ale co jsem četla mangu až po konec anglického překladu, tak příběh v anime ji poměrně věrně kopíruje. Takže ani manga žádný zázrak není.

Jediné, co opravdu je dobré na tomhle anime jsou openingy a endingy. Tím myslím hlavně hudba od Rayflower. I když ani animace není špatná. Desing postav je stejný jako v manze, takže dalo by se říci, že je to povedená adaptace mangy. Potiž je zkrátka ten příběh, který má hezky našlápnuto a pak je utopenej v citových výlevech.

Takže komu tohle anime doporučuju? Snad jen těm, kdo mají rádi Shounen Ai a nebo pěkný bišíky.

Noo a protože jsem to sledovala jen kvůli těm bišíkům a nemohla jsem si vybrat, co za obrázky sem dát, dávám jich sem "trochu" víc než je obvyklé.

Ookami-san to Shichinin no Nakamatachi - finální hodnocení

ANIME
Předloha: Ookami-san to Shichinin no Nakamatachi (novela)
Žánry: Comedy, Parody, Romance

==>Kdo nevíte, o co se jedná, doporučuji vám přečíst si tento MŮJ ČLÁNEK <==

I po dokoukání posledního dílu se nemohu zbavit rozporuplných pocitů. Byly díly, kdy jsem se královsky bavila a pak díly, které by se bez problémů mohly vypustit a nic by se nestalo. Zkrátka prachobyčejné fillery. Hlavní děj by se tím pádem scvrknul odhadem cca do šesti dílů a to by bylo akorát. Ty se mi totiž opravdu líbily.

 Hlavní záporák Shirou Hitsujikai

POZOR SPOILER

Středem pozornosti by tím pádem byla jen Ryouko a postupně by jsme rozkrývali její minulost. Proč se začala učit boxovat, jak se stala kamarádkou s Ringo a co se na ní tolik líbí Ryoushimu. Hlavní záporák Shirou Hitsujikai , člověk z Ryoučiny minulosti, by tak alespoň více vyniknul a možná by si tvůrci uvědomili, že to tam dostatečně jasně nevysvětlili co se v minulosti stalo a nevysvětlili dostatečně ani to, proč je na Ryouko tolik fixovaný. Bylo tam totiž dost neobjasněných a dejme tomu i ohraných situací. 

Například Shirou v jedné ze závěrečných epizod unese opět Ryouko. Ryoushi ji opět jde zachránit. Opět je tam variace na Crows Zero a vše končí s jediným rozdílem. Tentokrát Ryoushi opravdu Shirovi zvládne tak trochu rozbít ústa, což dřív nedokázal. Jenže zas se nevysvětlí jeho pravé důvody a diváci se jen navnadí na přísahanou pomstu, kterou deklaruje prezident Otogi bank vůdči Shirovi. Že prý se má na co těšit. Jenže ouha. Poslední dvanáctý díl je zas filler, kdy pro změnu Ryoushi získá ctitelku.

Zkrátka vše bylo zaplněno fillerovýma epizodama ala dvojité rande, Ringo a její sestra co se stará o šest dětí, malý klučina co hledá nevěstu a já už dál ani nevím... nudné pasáže jsem zkrátka přeskákala. Jediné, co na některých fillerových epizodách je dobré, že krůček po krůčku se posouval vztah mezi Ryoushim a Ryouko. Ale zase, opět ani v poslední epizodě nic nedotáhli scénáristi do konce.

Za vším tím pohádkovým a nevinným zkrátka mohlo být zkryto nějaké to ohavné tajemství ala jak se Ryouko vyrovnává se znásilněním z dětstvím a s tím, že ji nikdo nevěřil. To by bylo fakt zajímavé vyústění... Dokonce to tak chvíly i vypadalo. Jenže pak vše Shiro dementoval a Ryouko k tomu zas nic neřekla. Jen víme, že všichni v jakési ohavné situaci věřili Shirovi a jí nikdo. I když z toho, co jsem vyrozuměla to vypadá jen na to, že on ji jen pomluvil a nikdy jí fyzicky neublížil. Ale kdo ví...třeba se mi něco v anglickém překladu uniklo. 

Celé anime tedy když vynechám fillery bylo o tom, jak Ryoushi se stává silnější a silněší ve jménu ochraňování Ryouko a že se nestará o její minulost, že jí bezmezně věří a spoustu dalších strááášně moc obdivuhodných věcí. A o tom, jak se Ryouko postupně do něj zakoukává, ale navenek absolutně nic nepřizná.

Prostě docela zklamání, chtěla jsem nějaký to nechutný tajemství, nebo alespoň postu Otogi Bank vůdči Shirovi. Nějakou hezky rafinovanou ve jménu spravedlnosti. Jenže ani jedno z toho se nekonalo. I když právě díky této neukončenosti tvůrce podezdřívám, že bude druhá série. No, je až moc dobře vidět, že se na tom nejspíš opravdu podíleli ti samí lidé jako jako na To Aru Karagu no Railgun, které taky mělo chatrný děj sotva na pár epizod a zbytek byl fanservis.

Variace na Crows Zero II

Týpek, co se obejvil ke konci seriálu. Kocour v botách a Ryoushiho učitel.

Temný anděl - finální myšlenky

KNIHA
Autor: Mika Waltari
Originální název: Nuori Johannes

Předchozí článek o téhle knížce zde: http://mcdvojka.blogspot.com/2010/09/temny-andel.html

Dnes jsem tuhle knížku dočetla. Jsem doslova plná její zvláštní melancholie, jejího zoufalství....jejího svědectví o neodvratnosti osudu... strašně těžko se to vyjadřuje slovy.

vnitřek řeckého kostela

Při čtení jsem si dávala na čas. Vím, že napoprvé jsem ji kdysi cca před osmi lety, zhltala hned během jednoho nebo dvou dnů. Do teď si pamatuju, jak na mě zapůsobila hned prvními řádky. I když musím uznat, že pak pozdější děj od doby, kdy Jan, hlavní postava tohoto příběhu, odešel od doktora Kusánského, mi víc a víc splýval do matných útržků. Teď jsem si knížku víc užívala a víc nad ní rozmýšlela.

Bylo to z poměrně pochopitelných důvodů. Tenkrát jsem si děj ještě nemohla spojit do větších celků, protože jsem ještě nečetla Pád Cařihradu, knihu, která na Temného anděla navazuje. Nyní jsem tam daleko jasněji viděla počátky dějů, ke kterým se v Pádu Cařihradu vrací a dále rozvíjí. Se zatajeným dechem jsem si vychutnávala slova tajemné postavy: "Setkáme se na konci věků u brány svatého Romana"... Jo, tohle je pro Waltariho typické. Do historických románů snad téměř vždy přidá nějakou tajemnou postavu nebo událost. Snad možná proto, aby ještě víc zdůraznil neodvratnost osudu a bezmoc člověka vůči nějakým vyšším silám, nebo možná proto, aby čtenáři jen připomněl, že stále jen píše fikci a ne literaturu faktu. 

I přes občasnou "básnickou licenci" Waltari umí mnohé skutečnosti a lidské chování vystihnout opravdu brilantně. Při prvním čtení jsem to ještě nedokázala docenit, ale nyní to již jasně vidím. V knize opravdu vystihl výrazné charakteristiky řeckého národa - jeho rozpolcenost, jeho lpění na minulosti, jeho někdy až fanatickou vírů, jeho absolutní přesvědčení o vlastní pravdě a i jeho hašteřivost, ale také občas i  jeho srdečnost a otevřenost. Po mé tříměsíční návštěvě Řecka už tuto velice přesně sedící charakteristiku umím ocenit. Je opravdu znát, že Waltari osobně Cařihrad navštívil a Řeky poznal. Přesto o Řecích nemluví nijak špatně a přijde mi, že se je i snaží pochopit a občas je i trochu obdivuje. Tohle mám s Waltarim společné. Když jsem se procházela po Soluni (do Istambulu jsem se bohužel nedostala), viděla jsem tam starodávné kostely a stopy po turecké nadvládě, tak ihned jsem si vzpomněla na Waltariho knížky... i tu zvláštní atmosféru, která ze starých budov ještě teď sálá popsal velice dobře.

Je velice zvláštní číst o svatém koncilu, kdy se počátkem patnáctého století snažila katolická a pravoslavná církev dohodnout na opětovném sjednocení. Jak se roky hádali jen o významu několika slov a přitom o šlo o tak hodně. A i když se nakonec dohodli, nikdy ta dohoda nebyla uvedena v praxi.  Nevím, do jaké míry je tohle Waltariho fantazie a do jaké míry se obeznámil s fakty. Ale i tak to působí věrohodně. I to, jak Řekové rádi žili z peněz papeže a jak chtěli víc a víc. I to jak v době nouze žebrali o pomoc... Nepřipomíná vám to něco? Pro mě to je až do očí bijící paralela s dnešní probíhající finanční krizí....

Ale zpět ke knize. Už tenkrát jsem cítila s Janem podivnou vnitřní sblíženost a ta dodnes nezmizela. Tenkrát mi bylo jen takových šestnáct, přesto si do teď pamatuju, že už jsem se dívala na svět stejně jako teď. Jen jsem si nedovedla představit, čím vším budu muset projít abych se zas vrátila přesně tam, kde jsem vlastně začala. Myslím co se týče mých životních postojů.... 

Čtení této knížky je pro mě navýsost symbolické... Jan na počátku má nějaké ideály, těm se postupem času zpronevěří, ale pak se k nim zase vrátí...a všude ho stále provází ta podivná melancholie, smutek, že všechno pomíjivé a to mu ze všeho kazí radost. Tak to mám i já. I ve chvílích největšího štěstí myslím na to, jak se to jednou pokazí... a ani za těch osm let se zkrátka nic nezměnilo. Stále i hledám nějaký cíl, smysl, důvod a ne a ne ho najít...

-----

V knize se také mihne velká záplava slavných jmen.

Kromě Mikuláše Kusánského je to i kardinál Cesarini, který svého času vedl neslavně známý koncil v Basileji za účelem "ozdravení katolické círve". V této souvislosti se pak se zmiňuje i o upálení mistra Jana Husa i například později píše i o vozové hradbě husitů. Neopomene tam ani poznámečku o císaři Zikmundovi, jeho ochranném glejtu pro Husa i o jeho smrti a chaosu v Čechách.

K mému překvapení Basilejský koncil je na wiki téměř totožný s Ferrarským a Florentským. Waltari se zmiňuje i o Ferrarském vládci Nicclovi d´Este a jeho dceři Beatrici. (pro románovou Beatrici ale nejspíše pak byla předloha její neteř, která se narodila ve skutečnosti až o 40 let později). Pak zajímavé bylo, že ve Florencii opravdu existovala opravdu velice vlivná rodina Bardiů, ale o Ghitě Bardi jsem nikde nic nenašla. Zato jsem našla, že členka rodiny Bardi se vdala za prvního významného člena rodu Medicci a ti dva právě žili ve Florencii v době, kdy se odehrává Temný anděl.

Dalším velkým mezníkem pak je bitva u Varny, kde píše jak o smrti Cesariniho, tak i o smrti polského krále Vladislava i o známém maďarském šlechtici Hunyadim a rumuském vévodovi Draculovi.

Waltari také píše i o dvou Byzanských císařích. O cíaři Janovi a jeho nástupci Konstantinovi. Jejichž protivníky na turecké straně byli sultán Murad a pak jeho syn Mehmed Dobyvatel.

Temný anděl

KNIHA
Autor: Mika Waltari
Originální název: Nuori Johannes

Mika Waltari patří k mým nejoblíbenějším autorům. Je to dáno hlavně tím, že myslí jako já, klade si stejné otázky jako já a hledá na ně stejné odpovědi jako já...

V jeho dílech postavy žijí obvykle v pohnutých dobách a potkávají známé osobnosti a to nejenom slavné panovníky, ale také třeba filozofy. V knize Temný Anděl je to mimo jiné třeba filozof Mikuláš Kusánský, který tam dokonce vysvětluje principy jeho myšlenky o jednotě protikladů.

I sám Waltari se pouští do filozofických úvah, i když je přednáší tak, aby byly pochopitelné i pro obyčejného člověka. Třeba teď při čtení mě dostala jeho myšlenka: "Láska, vědění a Bůh jsou pro mě stále nedosažitelné, neboť se odmítám spokojovat jen s tím, po čem touží ostatní." (v knize strana 170) Tahle věta mě uchvátila i prooto, že dokonale parafrázuje můj nynější stav mysli. Nevím co chci, nevím kam směřuju, nevím v co věřím, jen vím, že nechci zkončit jako ostatní....

Další téma které se tam často objevuje je smrt. Tohle už mě sice nedostává tak moc jako před 8mi lety, kdy jsem tuto knohu četla poprvé, ale stále při jeho myšlenkách mrazí v zádech. Je děsivé, jak smrt straší všude, jak mu kazí každičkou radost a jak neustále připomíná, že vše je pomíjivé...

A ke každému románu, který mne zaujme i ráda zjišťuju pozadí jeho vzniku. Napoví mi to hodně i tom, co asi vedlo autora k jeho způsobu uvažovaní a stvoření daného díla. Takže kromě knížky jsem si přečetla i předmluvu překladatelky:

Román Temný anděl (v originále Nuori Johannes, Mladý Jan) napsal Mika Waltari v roce 1951 během tří měsíců od ledna do dubna na svém letním sídle v Laukkoski nedaleko Helsink. Právě toto roční období, časné jaro, kdy je plno sněhu, ale už rychle přibývá světla, měl Mika Waltari vždycky rád a nejen v tomto románu, ale i v mnoha dalších dílech se motiv světla a tmy o bjevuje. Světlo, to je radost, životní jas a optimismus, světlo je krásné, ale pomíjivé, tak jako je krátké a pomíjivé severské léto. Tma, to je dlouhá finská zima, ale je to také zoufalství, život bez naděje, doba, kdy člověk často podléhá nástrahám a pokušením těla ... (více zde)

Další mé dojmy z této knihy jsou napsány zde: http://mcdvojka.blogspot.com/2010/09/temny-andel-finalni-myslenky.html

Bakuman

MANGA
Příběh:  Ohba, Tsugumi
Kresba: Obata, Takeshi
Žánry: Comedy, Drama, Romance, Shounen

==>Moje recenze na anime, které podle této mangy vzniklo je ZDE <==

O této manze mohu mluvit jen v superlativech. Jejím autorem není nikdo jiný než autor slavného Death Note a ten, jak určitě každý fanoušek mangy/anime vi, je zkrátka génius :-) Jenže vlastně nikdo neví, kdo to doopravdy je. Tsugumi Ohba je jen pseudonym.  Tenhle autor nebo dokonce to může být autorka, ale nedělá mangu sám/sama. Píše jen příběh. Mangu kreslí Takeshi Obata.

A o čem tedy Bakuman je, že se o něm tak moc rozplývám? Je o psaní mangy. Jo, čtete dobře. Je to o tom, jak se dva kluci dohodou, že budou mangakové.

Klučina jménem Akito Takagi je nejchytřejší na škole i když o učení vůbec nejeví zájem. Jeho snem je totiž být mangaka (ten kdo dělá mangu). Ale má problém. Neumí moc dobře kreslit. Potřebuje tedy někoho do týmu a jako každý kluk, co je ještě na základce, nejprve hledá nějakého kreslíře ve třídě. Má štěstí. Díky náhodě zjistí, že hodně talentovaného umělce tam opravdu má. Jenže Moritaka Mashiro nechce kreslit mangu za nic na světě.

Takagimu tedy nezbývá než ho začít vydírat. A čím jiném v jejich věku vydírat než tím, že půjde za jeho tajnou platonickou láskou a všechno jí poví? A tak se oba kluci ocitnou před domem Miho Azuki, Mashirovy tajné lásky, na kterou zas Takagi ví, že jejím snem je se stát hlasovou herečkou (tou která, mluví postavy v anime). A co víc, tuší že má Mashira také ráda. Postrčí tedy tyhle dva a pak se nestačí divit. Mashiro z trémy, že konečně mluví se svou tajnou láskou, vyřkne šílenou větu ala: Vezmeš si mě jednou za muže, až JÁ nakreslím slavnou mangu, podle které udělají anime, ve kterém TY namluvíš hlavní postavu? A aby té šílenosti nebylo dost, Miho souhlasí a ještě si přisadí, že do té doby než se splní jejich sny, tak se spolu nebudou bavit, ale jen se budou navzájem povzbuzovat pomocí e-mailů.

Mashiro, Miho, Takagi

Jo zápletka hadr, říkala jsem si v tuhle chvíly. Kam se poděla brilantnost autora Death Note? Jenže vydržte. Po 99 kapitolách je uvěřitelný, že i takovýhle telata existují :-D Tak dobře jsou tu vykreslené charaktery.

Skvěle vymyšlen je i důvod, proč Mashiro původně nechce kreslit mangu. Měl totiž strýčka mangaku, který se upracoval k smrti. To je ale taky dobrá záminka jak do příběhu vnést velice rychle základní informace o tvorbě mangy bez zbytečného zdržování. Mashiro zná základy tvorby a dokonce i pak po strýčkovi zdědí ateliér i s vybavením. Takže se autor věrohodně vysvětlil, kde vlastně to ti náctiletí kluci všechno získali a mohl přejít k psaní zábavnějších věcí.

Takhle manga je totiž všeho všudy velice realistická. Podává nám konkrétní informace o tvorbě mangy, ale i o prostředí v časopisu Shounen Jump, na nějž se kluci obrátí hned se svou prvotinou. Celkově zažívají v příběhu své vzestupy i pády. Ukazuje zde velice tvrdé prostředí, kde jen ti nejlepší z nejlepších mají šanci na úspěch.

I když se to zdá nemožné, dalo by se říci, že Bakuman je manga, která je založená na soubojích. Proč to? Protože v Shounen Jump mají dotazníky, kde čtenáři každou kapitolu hodnotí a podle toho se každý týden sestaví žebříček. A tak vlastně mohou probíhat i bitvy mezi mangaky. Kdo z nich napíše lepší kapitolu, kdo si dobré hodnocení dokáže udržet a komu se povede vytvořit úspěšnější sérii.

Tady se nám otevírá prostor pro příchod nových postav. A není jich málo. Autor si dal práci a v každé své postavě ztělesnil nějaký ten archetyp mangaky. Dělí lidi na dva typy: Na chladnokrevně kalkulující, co vše do detailu promyslí, než to napíší a nakreslí. A na ty, kteří jsou zkrátka geniální, a píší a kreslí to, co se jim líbí a co by sami chtěli číst. Ono jim to vychází. Čtenáři mají rádi jejich práci. 

Trochu odbočka: Jako příklad bych uvedla podle mého názoru autora mangy Naruto (Kishimoto) - kalkulující typ. A autora mangy Bleach (Kubo) - geniální typ. Tím nechci říct, že by Kishimoto nebyl geniální. Jen je zkrátka geniální jinak. Už podle úvodního obrázku v první kapitole Naruta je jasné, že měl hlavní zápletku promyšlenou téměř do detailů už od začátku. Zato Kubo je žářným příkladem toho, že si jen kreslí to, co ho baví a lidi mu to zkrátka žerou. Přitom defakto příběh už je viditelně několikrát nastavovaný a upravovaný. 

 Nizuma je poznat na první pohled

Takagi je zástupcem kalkulujícího typu a tak přirozeně jejich největší rival je takzvaný geniální typ. Eiji Nizuma, kluk  jen o trochu starší než oni sami. V jeho postavě se autor Death Note zkrátka nezapře. Má velice podobné rysy jako L. Jen tedy nesedí na židli se zkrčenýma nohama a nejí tolik sladké. O to více je posedlý mangou :-D 

Další postavy už nejsou na první pohled natolik charizmatické. O to víc mě fascinuje autorova schopnost v nich vystihnout základní rysy lidí, kteří se nejspíš opravdu v prostředí tvorby mangy pohybují. A co víc, každá postava se postupem času vyvíjí. A to opravdu hodně. Zkrátka velice uvěřitelné i když někdy možná až mírně karikaturistické. Jenže to nedokážu posoudit, páč se v prostředí Shounen Jump zatím nevyskytuji ;-)

K uvěřitelnosti mangy také přispívají postavy editorů. Každý mangaka totiž dostane jednoho přiděleného a ten se pak o něj stará. Tady zas je plejáda různorodých typů a charakterů. Zkrátka klobouk dolů. I přes to velikánské množství různých postav v manze je každá jiná a to nejen vzhledově, ale i charakterově.

Je obdivuhodné, jak zajímavě a napínavě autor dokáže psát. A hlavně píše i o takových věcech, jak šílená je to dřina psát a kreslit mangu. O tom, jak moc píle to vyžaduje, než se z vás stane mangaka. Ovšem tohle všechno kromě vlastního děje týkajícího se postav prokládá i náčrty mang, které tyto postavy vytvořily. Takže jsme seznámeni s hlavními postavami těchto fiktivních mang, víme jak vypadají, občas je nám i načrtnut příběh. A světe div, já bych si takových 99% těch mang opravdu v reálu i ráda přečetla, jak zajímavě vypadají. Zkrátka jsou to reálné nápady. A co víc, každá ta fiktivní manga má i svou specifický styl kresby, takže opravdu to i vypadá, jako by to kreslil jiný člověk.

 Každá fiktivní manga má svůj styl kresby

Tím se také dostávám ke kresbě. Je fakt výborná. Postavy jsou krásně rozlišitelné. Prostředí hlavního děje je mírně stylizované, ale přesto velice reálné. Kromě mnoha různých stylů kresby již zmíněných mang mě zaujal i jeho smysl pro detail a schopnost napodobit i existující kresby jiných autorů. Například když kreslil třeba místnosti v budově časopisu Jump, tak tam na zdi třeba opravdu visel plakát z Naruta. Jindy zas nakreslil postavu z Bleach nebo One Peace.

Jo, tahle je taky bohužel fiktivní

No a teď trochu k negativům. Není jich mnoho. U kresby trochu musím vytknout, že občas v místech, kde se jednalo jen o dialogy, tak nebyla natolik detailní a na můj vkus až moc stylizovaná. Dokonce jsem měla pocit, že právě možná tyhle části v pár kapitolách vůbec nekreslil originální kreslíř, jaký to byl skok od krásné propracovanosti do té strohé schématičnosti při celostránkových dialozích.  Jinak kresba fakt nádherná. 

K příběhu mám ale také výtky. Jeden nebo dva mírné zvraty v ději pro mne přeci jen nebyly tolik uvěřitelné a zaváněli moc plánovitou snahou o větší dramatizaci. A pak mi přišly méně uvěřitelné ženské postavy (Tak tomu ostatně bylo i v Death Note, kde Misa moc uvěřitelná taky nebyla). Tady to autor i nepřímo přiznává. Taky Takagi má problémy s psaním ženských charakterů. Tady sice jsou reálnější, ale nějak mě přijde, že hlavně motivace dvou holčin, které se o Takagiho zajímají je zkrátka strašně málo uvěřitelná. To už víc jsem uvěřila té šílené nabídce k sňatku, páč to děti občas dělají ( i když tedy většinou jen ve školce :-D ). 

Shrnuto podtrženo. Tuhle mangu i přes drobné chybičky musím považovat za jednu z nej, co jsem doposud četla. Autor to všechno má fakt skvěle promyšlené, napětí správně graduje. Realisticky dávkuje úspěchy a neúspěchy a přišel s výbornými charaktery, kterým nelze nefandit. A co víc. Tahle manga je perfektní i bez toho, aniž by v ní byl jediný záporák. Ano, jsou tam rivalové hlavních hrdinů. Jenže to jsou rivalové, neznamená to, že musí být ti zlý.

Bakuman download:

http://mangashare.com/manga/Bakuman/100
http://www.mangatraders.com/manga/series/3875

Číst online:

http://unixmanga.com/onlinereading/Bakuman.html